Mámou se každá nerodí...

... to se prostě k tomu musí dojít během těhotenství. Vlastně myslím na jeden článek, který jsem tady četla včera a taky na jednu příhodu, o které se možná rozepíšu později. V první řadě -jako správný sobec- budu opět mluvit o sobě, protože mi to dělá tak moc dobře. :-)

Ano, chtěla jsem sourozence a moc si přála starat se o někoho. A ačkoli mi to se sourozencem nevyšlo, moje potřeba starat se byla uspokojena po střední během asistence v Jedli. Ale abych se někdy rozplývala nad miminama, žvatlala na ně, říkala, jaké má rozkošné faldíky a další hlouposti... to ne. Když studujete peďák, je jasný, že děti budete milovat. O tom se nediskutuje, to je prostě dané. Stejně jako se na jeřábníka neučí nikdo se strachem z výšek a zedníka nedělá nikdo bez dobrého prostorového vnímání. Nemluvňata jsem měla ráda, když spala a byla v klidu, ale vlastně mě bavilo být s většími dětmi, malovat, skákat jako žába a malovat si po silnici s křídou.

A tak jsem se dost lišila od jedné spolužačky, která nás po čtyři roky zasypávala tím, jak moc má miminka ráda, jak by jedno jednou chtěla a klidně i dvě, tři, pět, šest. Nikoho nepřekvapilo, že po škole byla těhotná jako první a jelikož jsem neměla už předtím o čem s ní mluvit, po narození jejího syna se mi vzdálila ještě víc. Což mi přišlo jako škoda, protože byla od pohledu milá, hodná, ochotná a starostlivá. Prostě máma. A já s ní neměla o čem mluvit. Ikdyž se jednou za čas vytratila ze školy, protože se zkoušela prosadit jako modelka a tak chodila na focení a pak zahrnovala sociální sítě fotkama se svojí bezchybnou postavou- toto jí vlastně pořád dodávalo aspoň trochu toho nezodpovědného, co ke studenstkému životu a lehkovážnosti mládí patří.

---

Neuměla jsem si představit spoustu věcí. Že se jednou vdám. Že přestanu slovo "manžel" vnímat jako nadávku. A jednou budu vypadat jako velryba, navíc tak budu vypadat ráda a úplně dobrovolně. A dokonce kvůli tomu přestanu chodit do práce v podstatě hned, hned jak se to dozvím, abych měla klid a nestresovala se. Taky jsem nečekala, že hormonální tsunami se mnou budou provádět takové kotrmelce, budu bez nálady nebo se na hodinu rozbrečím kvůli hlouposti. Dokonce, že se rozbrečím na ulici před cizími lidmi, když nebudu schopná najít ordinaci, do které musím trefit a navíc včas. Nečekala jsem, že mě rozhodí, když si v autobuse přes uličku sedne maminka s dvouletou holčičkou, snažila jsem se celou dobu jen tiše slzet a nekňourat nahlas- to se mi stalo, když jsem jela z kontroly, kde jsem slyšela její srdíčko. Boubelatá mimina ve mě doteď nic zvláštního nevyvolávají, ale vím, že až moji maličkou holčičku poprvé uvidím a budu ji držet, tak budu brečet ještě víc než ona po té první ráně do zad a budu vědět, že ONA je to nejkrásnější dítě, protože je NAŠE, polovinou po druhé (ne už první?) osobě, kterou budu po zbytek života milovat. A nejkrásnější bude bez ohledu na to, že vyleze namodralá, pomačkaná, od krve a neučesaná, se zavřenýma očima a o chvilku později s velkým křikem. A tohle by každý nezaujatý člověk vnímal nejvíc. Matky ale prostě musí být trochu mimo realitu. Nevidí nedostatky, jejich dítě je to nejkrásnější na světě a nejkrásnější bude napořád.

Dneska jsem si s tou spolužačkou chvilku psala. Její syn je už velký kluk, ona se vzdala té svojí hubené postavy a nechala si křivky z těhotenství a kupodivu jí sluší i to. A poprvé v životě jsme měly o čem mluvit. Opět mi připadala jako máma, uklidňovala mě a bylo vlastně příjemné být v kontaktu s další holkou, která si tím prošla už přede mnou. A tak mi nemusíte věřit, že jsem vždy se zvednutým obočím sledovala ty reportáže ze srazů maminek, dvojčat, trojčat a celkově srocení velkého davu. Tohle mi vždy nahánělo trochu strach. Teď už chápu hromadné procházky po Žlutých lázních (to maminky protestují a dokazují, že jezdí po Praze málo nízkých tramvají a ostrůvky jsou nevyhovující), vlastně i skupinky maminek na procházce s kočárky a jejich nájezdy na cukrárny a kavárny. Chápu to. A dostávám chuť na ovocný pohár, jak o tom tak přemýšlím.

I krásné (až modelkovské) slečny se rády vzdají svých 85-60-84 a stanou se matkami na plný úvazek :-) a není to žádná zvrácenost

*****

Před několika týdny jsem byla naposledy na kontrole u svojí doktorky (teď už chodím rovnou do porodnice), nehodou jsem nestihla termín návštěvy o několik minut a tak jsem seděla v čekárně trochu otrávená a znechucená. Přede mnou seděla jedna slečna s kamarádkou, obě tričíčka nad pupek, bokovky, jedna trošku oplácnutá a protože byla středa (tedy den, kdy je těhotenská poradna), typla jsem, že zrovna ta slečna bude muset na nějakou dobu takové módní výstřelky oželet. Čekala jsem, až na mě přijde řada a tak jsem musela být svědkem jejich hovoru (už jen proto, že nešlo je neslyšet). V podstatě jsem slyšela sama sebe (jen ještě více nedospělou verzi- možná svobodnou verzi- že by to dítě nebylo chtěné?), takové ty řeči, že "co já s tím miminem budu dělat?", "bude špekaté a hnusné...", "to jako fakt budu muset kvůli němu v noci vstávat?".... Po chvilce jsem si už jen představovala, jak vyskakuju, za letu beru židli a pak jen budoucí matku na věčné časy umlčuji údery do hlavy. Vydržela jsem to, přežila jsem jejich rozhovor, kterého jsem nechtěla být svědkem a jen doufala, že se to časem změní. Jako se to změnilo u mě. Jako se to změnilo u tolika holek přede mnou.

*****

Víte, nejsem kdo ví jak schopná komukoli radit a poučovat. Sama zjišťuju věci za pochodu, vidím je sama na sobě a postupně vidím, z jakého bodu do jakého bodu se přesouvám. A těším se na tu dobu za dva/tři týdny, to už nejspíš bude malá Lucinka venku. Těším se a bojím zároveň. A těším se až se budu bát. Nemám ponětí, co všechno se stane, představuju si katastrofické scénáře a v druhé vteřině se sama uklidňuju, že to bude dobré a že na to časem přijdu. Když jsem se tety ptala na radu a chtěla vědět, jak být dobrá máma, řekla mi, že je to jen o jedné věci. "Ona potřebuje JENOM jednu věc: abys ji milovala víc než kohokoli na světě. Ten zbytek ti ukáže sama, protože ona sama ví, co potřebuje. Ty ji musíš jenom hodně moc milovat, abys jí dokázala naslouchat." A protože moje teta je ženská, které si vážím, doufám a věřím, že budu mámou, kterou si moje dcera zaslouží a bude šťastná.