Prosinec je zatěžkávací zkouškou. Zdá se, že poslední měsíc v roce je rekapitulací dobrých a zlých skutků nejen ve světě dospělých, kteří vidí, že "stále nemají přítele/přítelkyni/lepší práci/lepší byt", "nezhubli", "nepřestali kouřit/pít/prokrastinovat" a "nezačali cvičit/dodržovat životosprávu/chodit spát dřív"... Ale i dětí, které začátkem měsíce sypou z rukávu Mikulášovi básničku, aby dokázaly, že nemohou být zlobivé, nesoustředěné a náladové, koncem měsíce si mnohdy vyslechnou, že nebudou-li (opět) hodné, nedonese jim Ježíšek ani jeden dárek z dopisu, který mu nechali za oknem.
*****
Já holkám trojici fousáče, roháče a okřídlené domů nikdy nepřivedla. Nejen, že já byla v dětství o tuto kratochvíli ochuzena a ve školce/škole mi tato zkušenost stačila k rozhodnutí, že se mi nelíbí, ale celkově si říkám, že sama dokážu holkám vysvětlit, co se nedělá a nepotřebuju nikoho dalšího, aby tuto nemilou záležitost vyřešil za mě. S megavelkým tytyty, pytlem u nohy a kopyta, domlouváním od někoho, kdo je nezná. Podle mě se tato nemilá věc nedá přehodit na někoho jiného, jaký alibismus. Strašák. Ať je to Mikuláš, Ježíšek nebo Santa.
K tomu Ježíškovi a Santovi: osobně bych upřednostnila Ježíška, ten u nás nosí dárky, i když mu zatím žádný dopis od nás nepřišel. Svým způsobem mě v adventním čase štve abnormální množství amerických filmů, kde Santa má bráchu, Svátky (jsou) naruby, Cesta za Santou a já bych Santovi nejraději dupla na krk, protože ho máme týdny na očích. V tom souhlasím s Vildou Čokem, když na rockovém televizním kanálu zpívá: "Zachraňte Ježíška před tlouštíkem bez tradice, zachraňte Ježíška, symbol Vánoc, ba co více- on je kus nás, my součást něj. Od prsních žláz léčí beznaděj" (zde).
Ale i když mě něco štve, překvapí mě, když z takového béčka uslyším moudro. Třeba ze zmiňovaného Santa má bráchu. Když dospělákovi dojde, že by jeho děstký kamarád neměl dostat dárek, protože byl shledán zlobivým, když zopakoval slova, která slyšel od dospěláka, pronesená ve vzteku a žárlivosti. A obhajobu, že žádné dítě není zlobivé, jen je nešťastné, zklamané, zmatené nebo se mu prostě dějí špatné věci. Ale nikdy není špatné, protože by samo chtělo a rozhodlo se pro to. A to mě potěšilo, protože si myslím to samé. Vždyť to není tak dlouho, co moje prvorozená Lucinka byla postavena před hotovou věc, se kterou se nedokázala ze dne na den vyrovnat. I po několika měsících soužití s miminkem byla plně ovládána různými emocemi (a já věřím, že v tak malém srdíčku mohla cítit jen jednu a s ohledem na její reakce soudím, že to byl nejdivočejší půlrok, jaký jsme prožili), kdy chvilku mazlení střídalo kopnutí do ležící autosedačky, ve kterém spinkala mladší sestra. A také neříkám, že byla zlá. Byla jen nešťastná, protože poprvé se musela začít dělit. Dnes už je situace mnohem lepší, obě se velmi milují- až na momenty, kdy na sebe nemají náladu.
Děti, ať jsou malé nebo větší, naučí se tolik věcí od dospělých, že dospěláci by si měli odepřít mnoho darů za to, jaký dávají svým dětem příklad. Ani já nejsem svatá a letos moc dárků nedostanu. Jsem často unavená, během bolesti hlavy přecitlivělá a když se naskytne kombinace obou zmíněných stavů, bývám sprostá, ačkoli se snažím krotit a holkám opakuju, že ne všechno je dobré napodobovat od mámy. Potom vidím na starší Lucince vlastní gesta doprovázená její nesrozumitelnou řečí, ale vidím znaky sebe samé na té malé holčičce a stydím se. Jak bych ji mohla ještě strašit tím, že nedostane dárky?! Kde by se ve mně vzalo tolik troufalosti?
Nestraším svoje děti. Protože to sama nemám ráda. A protože je na to až moc miluju. A proto se budu znovu a znovu snažit ovládat se víc, ačkoli to pro mě není (po společných týdnech, kdy se od sebe nehneme), jednoduché. Tak šup do obchodů a kupte alespoň jeden dárek svým "zlobivým" dětem, které jsou v tom nevinně ;-)
Opatrujte se.
Komentáře
Okomentovat