Faun

Ta klišé o tom, jak se i každá maličkost počítá, mi jednu dobu lezla krkem. Byla jsem mladá, hledala práci a neměla čas na hlouposti. A na druhou stranu jsem toho času měla moc, toho času, kdy jsem se na sebe zlobila, že mi věci nevycházejí podle plánu. Vlastně, nevyznala jsem se sama v sobě. Nějakou dobu předtím jsem se ve zlém rozešla s kamarádem, který měl ve všem jasno. Který si v sedmnácti založil důchodové spoření. Který věděl, jakou holku pro život chce i kolik dětí. Děsilo mě to, protože já takový plán neměla. Na jednu stranu mi připadalo rozumné ho mít a zlobilo mě, že ho nemám. Že nemám nejmenší představu, co budu dělat za zaměstnání, jakého chci muže a už vůbec jsem si nebyla jistá dětmi a jejich počtem. Víte přece, jaké to je, když se cítíte dospělí na to, abyste vyletěli ze školy a začali vykonávat nějakou placenou činnost, ale ani ve snu nevíte, co teď, že? Být dost dospělá na to, abych si taky udělala nějaký plán, protože je přece známkou dospělosti mít plán ...

Stejně je zvláštní, jak se lidé a život v páru mění. Vlastně o tom přemýšlím víc teprve pár dnů, od momentu, kdy jsem napsala příteli, se kterým jsem dlouho nebyla v kontaktu. Naše životy se během odmlky změnily, on se čerstvě oženil a já čerstvě vystřízlivěla (ale ne z manželství, nebojte, tam iluze nemám už dávno). A žena filmového kritika to také neměla (a jistě nemá ani teď) lehké. Sice vrána k vráně sedá, ale protiklady se přitahují. Sice nás v páru spojují city, zážitky a podobný pohled na (pro nás) důležité věci, ale protože (naštěstí) nejsme stejní, někdo je v páru prostě ten výřečnější, manuálně zručný, chytřejší, vtipnější, svobodomyslný, nebo naopak mlčenlivý, trochu nešikovný, střelenější, podivínský, upnutý, přemýšlivější a další ty věci, které úplně nemusíme chápat, ale prostě je bereme jako součást toho celého balíčku, které má jeho/její osoba a svým způsobem je milujeme, i když je neumíme úplně pochopit, uchopit a někdy nás prostě štvou. Ale protože se miluj...

.... Protože mít doma dvě nevybouřené divošky je k zbláznění. Včera jsem měla snad po dvou měsících denní a večer jsem vytuhla po čtení pohádky v Lůcině posteli už v půl deváté. Prý slezla schodiště a "Máma u mě spinká, haha", probudila jsem se ve dvě, vytáhla zpod sebe brýle, slezla schody a po vypnutí televize se vmáčkla mezi muže a Zuzanu, která divoce máchala rukama. Probudila jsem se jako příliš naklepaný řízek, z postele se mi nechtělo. Celé to chození na 2-3 noční za sebou a pak den, dva volna do další směny, to mě zmáhá.  Naštěstí nemám školou povinné děti jako kolegyně a nemusím se/je učit dějepis, zeměpis, nebo snad dodělávat úkoly, které je potřeba na poslední chvíli poslat učitelce. Na druhou stranu to Lucii chybí. Chybí jí děti ve třídě, jinè prostředí. Bývala jsem překvapená, když jsem ji vyzvedávala. Vynikala ve hrách na postřeh, všímavost, ačkoli doma není schopná najít kalhoty, které měla o den dřív na sobě a které nejsou ve špíně, ačkoli byly na ko...

Dovedete si vybavit svoje nejstarší vzpomínky? Jaké jsou? Vnímáte dojmy? Moje první vzpomínka je krátká, jen takový útržek. Ležela jsem v pohybujícím se prostoru, za zamlženými okny se míhala světla pouličních lamp, které šly vidět v nezamlženém podélném pruhu a vedle mě seděla máma. A nechtěla mi dovolit posadit se, když jsem se chtěla podívat ven. Byl mi rok a půl, když mě převážela sanitka do nemocnice kvůli zauzleným střevům. Můj muž si pamatuje prababičku sedící na lavičce před domem, ačkoli umřela, když mu byly tři roky. Kolik si toho budou pamatovat naše holky a jak silné jejich vzpomínky budou, to nedokážu posoudit. Ale rozhodně jsme kápli na bod, který si zapamatují určitě. V lehké návaznosti na minulý článek mohu s politováním konstatovat, že poznatky o tom, kdo koho v přírodě loví a co přesně znamená, když utopíte slepičku v bazénu, jsme rozšířili o strach. Protože dělník, kterému holky říkaly strejdo, obývající naši letní kuchyň, po několika dnech v nemocnici umře...

Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem na něco moc stará. Třeba když jsem si jednou s Lucinkou v kabince zkoušela růžové džíny. "Jsi na takovou infantilní barvu stará, nemyslíš, matko?!" A Zuzance říkávám, že je moc velká na to, aby mi ve svých třech a půl letech (a rok po odstavení) pořád sahala a zkoumala prsa. Ale co nadělám, když ono ji to baví a očividně probouzí vzpomínky. Stejně tak, jako mě baví nakupování trhlých kusů oblečení v barvách, které by si nikdo střízlivý duchem (s blížící se třicítkou) nekoupil. Když jsem z úhledné krabice vybalila knihu Dobré ráno, zajíčku , kterou mi zaslaly Megaknihy  k prozkoumání, zapochybovala jsem. Jak mám knihy pro děti ráda, znejistěla jsem ve chvíli, kdy na mě vykoukly tvrdé dvojité desky a tvrdé stránky. Obrázky jsou to na první pohled pěkné, což o to, ale opravdu to má šanci obstát v náročném srovnání? Protože hned na růžku vykukuje červená bublina Od 1. roku. A protože Zuzi je sice milovnice knih, ale natolik vášnivá, že...

A dva dny volna jsou pryč. Je pravda, že ten první se vlastně jako nepočítá, protože jsem byla po nočních a musela jsem se dospat. Ale ten druhý? Dnešek? Dá se tomu všemu, co jsem dělala, říkat odpočinek? Takže, ráno mě probudila voda tekoucí z kýblu na podlahu od čističky vody. Čerpadlo načerpá vždy víc a tak kromě té vyčištěné pitné máme vždy kyblík vody, co se načerpala, ale ve stejném stavu proteče hadičkou a můžete ji zase nalít zpět do studny. Tedy pokud se vám nevyvalí na podlahu koupelny a vy s ní regulérně nevytřete. Moje ráno tedy bylo plné nadávání a mokrých šlápot, když si dítě uprostřed vysoušecího procesu řeklo o snídani. Kočka se také přišla podívat a mňoukáním mě popohánéla, protože ta potvora už prostě ví, kde v tom oceánu je její pytel s granulemi.  Ranní mazlení mám ráda, hlavně moje druhorozená je mazlinka milující dlouhé a pozvolné probouzení, takže dvacetiminutovka jako vyšitá samými pusinkami a objímáním. A co si budeme povídat, je to dvacetiminuto...