Mámě

Tento blog jsem během první mateřské začala psát pro sebe a pro své dcery. Aby měly šanci číst zde zapsaná slova a slyšely je pronesená mým hlasem zakotveným hluboko ve vzpomínkách, až tu nebudu. A dnes ráno se k tomuto psaní vracím. Pro své dcery, které si svoji babičku nepamatují. Lucii byly dva roky, když ji viděla naposledy a Zuzanu moje máma nikdy neviděla jinak, než na fotkách. Vždycky to bylo jen další jméno v úkolu do Prvouky a rodinného stromu, nicneříkající, neosobní. Prostě Alexandra L. 

--------

Včera jsem narazila na zprávu, která mi spadla do spamu. V hlavě mi zůstalo to nejdůležitější: hledá tě Bohouš L., potřebuje tvůj kontakt, v záležitosti, kterou ti musí podle zákona oznámit. Dělá se mi lehce mdlo, protože vím, co by mi měl otčím podle zákona oznamovat a moc variant k výběru opravdu není. Nemám na něho číslo, po všech letech si ho nepamatuji. Vytáčím tedy to jediné, co znám zpaměti a volám na mámin telefon. A po chvilce čekání hovor Bohouš přijímá. 

*****

Mami... nezlob se, že se už neuvidíme. Chci dodržet tvé přání, které jsi měla v srpnu, když jsem ti volala. Po osmi letech. Připomnělas mi, že bys správně s vyloučeným neměla mluvit a já odpověděla, že záleží na tom, co chceš ty. Jen na tobě záleží, komu ve svém životě ty sama svěříš moc určovat, co budeš dělat a kdo je pro tebe důležitý. A tys řekla, že já to opravdu nejsem. Proto dodržím, co sis přála. A taky trochu kvůli sobě, protože za posledních několik hodin ve mně roste něco, co bych byla schopná na tebe křičet a to už nikomu a ničemu neprospěje. Protože to jsou slova pro někoho, kdo si uvědomuje a dokáže se do určitých situací vrátit, tím člověkem ale už teď opravdu nejsi ty.

*****

Můj muž říká, že jet musím. Zaprvé jí to dlužím, protože mě přivedla na svět. Zadruhé si nikdy neodpustím, co jsem jí neřekla. Že to zná a ulevilo se mu, když to samé udělal se svým tátou, než na celkové selhání orgánů umřel. Ulevilo se mu a měl šanci odejít z nemocnice s klidem, který cítí vlastně dodnes.

Omyl. Ano, moje máma mě přivedla na svět, ale po zbytek svého života toho litovala, protože jsem byla i dcerou svého otce, kterého nemohla vystát. A v roce a půl, kdy jsem mohla podle pravidel víry umřít v nemocnici, přišel právě můj táta a podepsal souhlas s transfúzí krve a zachránil mi život. Na prahu dospělosti mi to jednou ve vzteku vyčetla a tehdy mi toto doznání rozjelo v hlavě takové stavy, že mi trvalo roky dostat se zase zpět do světa příčetných. Kdo by chtěl být "každodenní připomínkou selhání své matky"? Žádná hodná a správná dcera tohle nechce, věř mi.

******

O tomhle, mami, ví jen jeden člověk. Seděl se mnou na zahradě, když jsem ti tehdy volala. Viděl, co to se mnou udělalo. Tehdy mě vlastně neranilo, cos řekla. Dala jsem ti možnosti a ty sis vybrala zrovna tu, která byla tvému srdci bližší, to bylo tvoje právo. Rozhodnutí zavolat ti ve mně opet rozpoutalo vlnu vzteku, vzteku na sebe. Protože já, asi týden před samotným telefonátem, se na tu chvíli připravovala. A byla jsem připravená připustit, že nejsi špatný člověk, jen se ti také děly špatné věci. Byla jsem ochotná udělat krok blíž, pokud bys o to stála a zlobila jsem se na sebe, že jsem byla vůbec tak blbá, na sebe neopatrná. Neublížilo mi tvoje rozhodnutí, dokázala jsem si ublížit sama tím, že jsem byla ochotna uvěřit možnosti, že bychom se přes to mohly dostat. A zjištění, že bych si to možná přála. 

****

Každá emoce se dá přetvořit na něco jiného. Každou dokážeš vzít a přesměrovat energii do něčeho jiného jako hromosvodem. Vztek je ale jako nášlapná mina. Letíš vzduchem a jen doufáš, že až dopadneš, budeš ještě schopná vstát a odejít po svých. A s největší pravděpodobností ne. 

"Mámino ozařování před lety nepomohlo. Honili nádor z místa na místo, až to v Praze vzdali. Tak jezdila do Plzně, kde se také snažili, ale nakonec mámu poslali do Karlových Varů, že to bude mít alespoň blíž. Kde jí po nějaké době řekli, že je toho hodně na mnoha místech a ten původní je tak velký, že se s tím už nedá nic dělat. Dokud to šlo, měl jsem ji doma. Dokud se zvládala alespoň zvednout, otočit, udělat pár kroků. Dokud jsem to zvládal, staral jsem se o ní. Teď osmnáctého umřela moje sestra. Bydlela na stejném patře jako my, takže jsem se staral o obě. Ta k nám přišla ráno a večer jsem ji vedl zase k ní do postele. Ale péči o mámu jsem nezvládal, když začala vidět věci, co nejsou. To ty nádory, tlačí na všechna možná centra v mozku a ona blouzní. Přestala se hýbat. Odvezli ji do LDN a dostává morfium. Jezdím za ní každý den. Občas mě i pozná, ale většinu času leží a má zavřené oči, bojí se je otevřít, co by viděla tentokrát. Myslím, že není moc času."

*****

Dokázala bych hodit za hlavu mnoho věcí, mami, věř mi. Všechno, co máme mezi sebou my dvě. Když se narodila Lucie, první měsíce jsem po nocích brečela, protože mi docházelo, že nevím, co mám dělat. Jak být mámou. Jak být mámou, která na své milované dítě nepřenese všechny mindráky, co v sobě nosí. Pak se narodila Zuzana a byla v mnohém jako já. Za ty roky s ní mi došlo, že není nemožné ji milovat. Občas je to o nervy, ale není to neuskutečnitelné. Byla bych stejná, jako ona, kdybych tehdy měla to, co má ona? Na druhou stranu, díky tomu, co jsem zažila, jsem tím, čím jsem dnes pro sebe a své dcery. A tím budu i pro Michaela. 

Neodpustím ti ale jednu věc. Je až ironické, jak podobný konec budete mít. Jako by bylo možné, abys měla ještě poslední šanci přemýšlet o tom, jaké to bylo pro ni. Aby sis mohla promyslet, cos tehdy vlastně udělala. Milovala jsem ji. Nade všechny dospěláky. A ona mě, ze všech svých dětí. Byla to hrdá žena, která do poslední chvíle chtěla, aby nikdo nebrečel. Aby se dělalo, že to bude dobré, i když sama věděla, že nebude. Která chtěla držet odlehčenou fazónu, pro nás zúčastněné i pro sebe. A tys přišla a na plnou hubu řekla, že jsi SJ a ti nelžou a že tedy nebudeš lhát jen proto, že umírá. Zlomilas ji. Vědělas, že ten večer umírá, když ti volaly tety, že mě chce naposledy u sebe. Bála se. Krev jí přestávala téct a tělo stydlo od nohou. Vlastně se udusila, když tuhost přišla od nohou do hrudi. A tys mi až o dva dny později nedobrovolně přiznala, že už není. Byla vyděšená. Ta nejstatečnější žena, kterou jsem poznala, byla vyděšená k smrti a chtěla mě naposledy u sebe. A já ti neodpustím, cos tehdy udělala. Je vrcholem ironie, jak podobný konec budete mít. V koutku duše bych ti přála... ale víš, co je na tom nejlepší? Ani největší utrpení na celém světě nedokáže dnes zvrátit to, cos tehdy posrala. Nemá to smysl. A proto na tebe nepřijedu křičet tam, kde jsi. Protože ani trochu nebudeš rozumět mojí bolesti za tu jedinou ženu, co mě milovala do mých 13 let. Modli se ke svému bohu a...

.... je mi líto, žes v srpnu neřekla něco jiného.