Žít se s nima nedá a zabít je nemůžete :-D Ale než si najdete toho jednoho, se kterým se žít i dá (a zabít ho ani nechcete), narazíte na hromadu blbců. A stejně, co to ty ženský táhne k neschopným volům se silnýma kecama? Ale všichni máme ty svoje vysněné typy, co nás přitahují.
A přitom by to tak parádně šetřilo čas a slzy, kdyby se holčičky ve školce nezakoukávaly do malých blonďatých, modrookých zlobidel, co jim do vlasů sypou písek z pískoviště, přejíždějí panenku velkým náklaďákem a někdy i sní její nanuk po obědě. A kdyby se aspoň poučily. Ale to ne, ty se musejí do podobného rošťáka zamilovat i na základce (a kdyby jen do jednoho, víte, co to je puberta) a některým vytrvalým to vydrží až na střední a klidně i dál. Ale rozhodně nevěšte hlavu, Líza Simpsonová se do Nelsona taky zamilovala jenom proto, že se snažila ho napravit. A taky to nevyšlo.
Co na nich, ženské, vidíte? Třeba tohle funguje stejně, jako když se učíme odmala cokoli jiného. Nejdříve se naučíme rozlišovat smysly a teprve potom myslí. Ale tentokrát nejde o to, že otvorem pro válec krychli do bedýnky nedostaneš a bolí tě ve výsledku jenom prsty. A kupodivu ani nedáme na rady ostatních, ale vzhledem k tomu, jak důležité to pro budoucí roky bude, docházím k závěru, že to je vlastně i dobře. Vždyť nejde přece o maličkost a někdy je asi potřeba dostat pořádnou ránu, abychom si dobře pamatovali a srovnali si ve svojí hlavě, co vlastně chceme. Tohle není skládačka s tvary pro malé děti, co je ve srovnání s hračkou čas vedle někoho, kdo si nás neváží, zesměšňuje a sám ani neví, co chce v kombinaci s pošramoceným sebevědomím. Ale hlavní je vědět, že to asi nějaký smysl má.
Nebo jsem si to aspoň říkala, když jsem měla po maturitě a konečně jsem začínala nějak žít. Že jsem poněkud opožděná, vím už delší dobu, ale opravdu to nebylo možné, matka mě držela dost nakrátko. Takže jsem několik vztahových facek vyfasovala během poměrně krátkého období a to už je fakt hloupé chovat se po dvacítce jako malá a brečet. A význam to asi i mělo, dopadlo to všechno moc dobře.
Nerozumím, co ženské vidí na chlapském zadku (toto fakt absolutně nechápu, já koukala vždy od pasu nahoru). A další požadavky dam na muže snů se, naštěstí, liší. Hlavní ale je vědět, co ke štěstí potřebujeme a vzhled brát jako příjemný bonus. A když ho potom najdeme, třeba uvidíme i ten vzhled... třeba na druhý pohled.
Vždy mi imponovali šikovní kluci. Ti, co dokázali na chatě naštípat dřevo a nefňukali jako holky, když si odřeli koleno. A ano, s delšími tmavými vlasy, s těmi se dá hrát. Během času jsem zjistila, že jeden má především silné kecy, druhý se nemůže rozhodnout, jestli bude na holky nebo kluky (nechtějte znát tu story jak jsem se tento fakt dozvěděla- hlavně, že to byla prej moje vina), další pracoval ve fabrice, takže sice slibný základ, ale tajemný jako hrad v Karpatech. No, tak jsem měla smůlu na několik dlouhovlasých a zjistila, že jsem vlastně sama se sebou ráda a tak zmizela moje potřeba pověsit se na prvního chlapa, co potkám. A i to je, z chlapského pohledu, docela fajn.
"To je on, mého srdce šampión." (Limonádový Joe) :-D
Nakonec jsem ho potkala a neměla chuť po něm skočit jako pes po kosti, prostě si to užívala přijatelným tempem a neřešila, jestli mi zlomí srdce nebo ne. A bylo mi i jedno, že je starší a má od levého koutu šedý pruh (pokud budeme mít syna, asi ho zdědí po třicítce taky), poprvé mě nikdo neohromoval řečma, ale skutkama a spoustou malých příjemných bonusů. A ačkoli nemá oko a kus tváře mu museli přeoperovat (přišité svaly za oční bulvou, obočí, víčko, řasy, lícní kost- když přikládáte do ohně, zkontrolujte, že tam není tužková baterka) a z mladických rvaček má tak polámaný nos, že prý už nemá ani původní tvar, vím, že mám skvělého muže, co se mi i líbí... ale to jsem zjistila na druhý pohled :-) Jednou jsem se ale na něho nazlobila, to když jsem přišla domů a zjistila, že shodil bradku, kterou měl od té doby, co jsme se poznali. Nemluvila jsem s ním asi dvě hodiny, dokud neuznal, že to od zítřka opět nechává růst. A nikdo se ke mě nikdy nechoval jako on, jako bych byla střed vesmíru, ke kterému se teď přidalo společné miminko.
přišla jsem z práce pozdě, podívala se na něho, rozsvítila a udělala fotku, zhasla a dvě hodiny seděla v kuchyni :-D naštval měHolky, nedávejte na první dojem. Počkejte si na ten druhý, klidně i třetí, pokud si nebudete jisté. A nic nehroťte. A já se právě chovám jako trubka, protože vám tu zkouším radit :-) Tak teda... hodně štěstí, držím pěsti.
****
Chcete-li mi do komentářů připsat, že toto nesouvisí s tématem týdne, tak možná máte pravdu. A možná i ne, tohle můžeme vnímat v souvislosti se stylem života, vnímáním nás samotných. Styl-Typ(protějšku)-Výběr(a kopance). Uznejte, že aspoň nějaká podobnost tu je ;-) :-) A když neuznáte, hlavu mi neutrhnete, nemáte moji adresu :-D
Spíše mi napište, jestli tu je aspoň někdo šťastlivec, co takovou výchovnou nemusel dostat a stále má svoji první lásku :-) ať to není tak depresivní.
moc pěkný článek
OdpovědětVymazat[1]: možná krychle z menší cestovní soupravy
OdpovědětVymazat