Asi se budu opakovat, když ještě jednou napíšu to, co v minulém článku. Totiž fakt, že nejstylovější je věřit si, uznávat se tak, jak jsme a znát svoji hodnotu.
Nemá cenu ze sebe dělat někoho, kým nejsme, znásilňovat sami svojí povahu jen proto, že se smějeme, tančíme, skáčeme na posteli, nosíme dva culíky a z jedoucího vlaku voláme "Ahoooooj!" z okna, když projíždíme vesnicí. A to jen proto, že je moderní mít nejnovější Apple, nosit vysoké podpadky, ve kterých skákat je umění, mít vážný pohled díky té super nové řasence a rudé rtěnce, co stála skoro celé kapesné a díky těsné krátké sukni si nemoct jako dřív spontánně zablbnout na dětských hřištích a protože se jedná o hit jara, vydržíte v takovém modelu několik měsíců.
Ano, dost v tom hraje roli to, jak se bereme sami a nakolik si věříme. Je ale také pravda, že člověk je od přírody společenský tvor a tak někdy (blbě!) dáme (a někdy až moc) na rady ostatních a na jejich mínění. A proč vlastně chtít uznání od někoho, kdo mě nezná? Proč se chtít líbit cizím lidem na ulici jen proto, aby mě neškatulkovali podle toho, jaká opravdu jsem? Protože by si mysleli, že jsem divná? "Pokud budete soudit rybu podle její schopnosti šplhat na strom, tak bude celý život věřit, že je hloupá." Albert Einstein. Nejsou někdy očekávání ostatních až moc vysoká? A stojí to vůbec za tu námahu měnit se? Zaručí vám přetvářka štěstí?
Tento článek neměl být nějak hlubokomyslný. Je to spíše (opět) takové povzdechnutí těhule, co s hrůzou zjišťuje, že brzo nemá co na sebe a lidé na ulici mě ani nedokáží zaškatulkovat. Váhají mezi "tlustá" a "těhotná". Těhotná! Tlustá a těhotná je rozdíl! Opět mě někdo soudí, jako ostatně vždy, všichni. A mě? Mě to je jedno, protože mám v ruce výbornou zmrzlinu (na kterou mám chuť 18 hodin denně), svítí sluníčko, nohy mě nebolí, mám chuť jít na nábřeží krmit labutě a je mi úplně jedno, že mám na sobě šaty, co jsem náhodou objevila v jednom nově otevřeném sekáči za 40,- a plátěné tenisky, protože vím, na co se cítím a je mi tak dobře.
Velice dobře napsaný článek. Já vím (nebo si to alespoň myslím), že mě lidi považují za divnou, zvláštní, ale já taková prostě jsem. Odpověď jsem zřejmě nalezla: jsem totiž velmi umělecky založená a vnímám svět naprosto jinak než ostatní, mentálně jsem dalo by se říct na úrovni dospělého člověka a proto si s mnoha lidmi oprášenými pubertou v mém věku nemám moc co říct - a je mi to jedno. Popravdě nesnáším mainstream, o něm jsem psala už v jednom z mých článků na současné téma týdne: styl. Jo, oblíkám se jinak, nosím extravagantní barevné věci, ale cítím se v tom svá. Nikdy nebudu měnit kvůli ostatním. Jsem to já.
OdpovědětVymazatU mě doma to bylo takové, že jsem vyrůstala mezi starýma lidma a celkově nějak individuálně se projevovat bylo nemožné díky jejich křesťanskému zanícení. Byla to dost silná přesilovka a tak jsem se přetvářela do dvaceti. Od té doby, co jsem pryč vím, že už prostě nemusím. To potlačované šlo konečně ven a já si tu svobodu užívám tak, že si už nenechávám diktovat A je to krásnej pocit Občas se ale cítím i docela staře, vidím, čím se zabývají ti mlaďoši okolo a říkám si... že mám kliku, že tyhle starosti nemám.
OdpovědětVymazata světe, abyste věděli, jak nestylová ještě jsem, tak se svým mužem koukám na film o prostitutce, co nechtěli obsloužit v obchodě s lepším oblečením. ano, Pretty Woman, suchaři a žeru přitom v posteli křupky a je mi to jedno
OdpovědětVymazatKrásně napsané :) na Pretty Woman taky koukáme s přítelem
OdpovědětVymazat[4]: nejraději má hlášku "svině klouzavý" ačkoli na americké pohádky moc nejsme, tohle bereme jako takovou odpočinkovou, dobře zahranou klasiku.
OdpovědětVymazat