Znáte to, jako děti jsme byli hodně ovlivnitelní. Věřili jsme spoustě nesmyslů, třeba že se děti dají koupit v supermarketu, případně je nosí donáškou až do domu pták v zobáku. A nebo že vlk dokáže během několika minut sníst babičku, Karkulku a po probuzení nepozná rozdíl mezi nimi a kamením. Ale byla to- většinou- příjemně nevinná doba plná poznávání, vymýšlení a zjišťování, jak co funguje.
Jsem ročník 90, narodila jsem se mezi výročími Nagasaki a Hirošimi a byla poměrně tiché dítě. Tichá jsem byla i později, dokázala jsem si hrát na dece (o rozměrech metr na metr) s plyšákem klidně i celé hodiny. Když tak vzpomínám, co bylo, cítím se jako pamětník, trochu staře. Pamatuju si v obchodech mlíko v pytlíku, špatně drželo v lednici a v jednom kuse máma nadávala, že má pobryndanou poličku na dveřích. A taky si pamatuju dětské hřiště kousek od domu, kde jsem bydlela, které už o tři roky později nebylo, zůstaly jen rozbité lavičky a vysoká tráva. Pamatuju si, že máma dostávala v práci čokoládové kolekce jako bonus, milovala jsem arabesky. A pořád mi kupovala banány jako nějaké opici :-D ale vím, proč. A měli jsme doma gramec a horu LPíček, od každého trošku: Madonna, Smokie, Chicago, Nazareth, Duran Duran s Depeche Mode, Sandra a C.C.Catch. Pamatuju si, jak si máma občas do obýváku ke zdi položila točnu, takovou tu placku, která se pořád někdy prodává ve sportovních potřebách a při opření o zeď se na ní točíte. Já se nedržela, takže se mi po chvíli v dřepu dost točila hlava. A to vše za zvuku Living next door to Alice, If you think you know how to love me, Winter marches on, Little 15, Secret, Hells Bells, Hair of the dog...
Vždy mě fascinovaly dřevěné hračky, ten materiál mi přišel krásně teplý a příjemný. Máma mi jednou koupila datla na pružince, který po vytažení na špejli poskakoval hezky dolu a vykonával ten divný pohyb hlavou. Bavilo mě to. Pamatuju si labyrinty z leporela s básničkami, dokázala jsem se tak vsedě celá obstavět, že nebylo možné dostat se ven a já musela opatrně našlapovat, abych si je neponičila. A taky takovou tu barevnou pružinu, co se po shození ze schodů dokáže sama dostat dolu a hraje barvami.
A Vánoce? Moc jsem jich nepoznala, ale táta se snažil domluvit si v práci volno a vzít si mě. Pamatuju si tu samou klasiku pohádek, která hraje dodnes a možná kvůli té rutině mě Vánoce dnes tak moc nebaví. Ale jako malá jsem byla nadšená. V pěti letech věříme na Ježíška a táta to zkoušel také, naneštěstí ho předběhla máma a poučila mě, že "Ježíš za nás zemřel...", což sice jako dítě moc nechápete, ale hlavní je, že tu ještě předtím pro mě nechal dárek. "Žili byli čtyři králíčci, jmenovali se Ušáček, Čumáček, Ocásek a Petr. Bydleli s maminkou v písečném svahu, přímo pod kořeny mohutné jedle. "Takže miláčkové," řekla stará paní Králíková jednoho rána, "můžete se vydat do polí, anebo po cestě, ale rozhodně nechoďte do zahrady pana McGregora; váš otec tam totiž přišel k úrazu- paní McGregorová z něj udělala sekanou." (Beatrix Potterová- Příběh Petr Králíka) Nevinné pohádky pro děti, nepříjemné nehody se prostě stávají a jak je na takové nehody do života připravit?! Známe to z Bambiho, Lvího krále a také v pohádkách od Erbena. Ale hlavně, že na konci to dobře dopadne. Jako dítě jste prostě plní optmismu, myslíte si, že v té bedně na stole běhají opravdoví panáčci a jsou děsně maličcí, pak teprve zjistíte, jak funguje televize. A princip žehličky se dá poznat přiložením ruky.
A když už jsem byla větší, přišly další mánie a mánie. Třeba "tamagoči", který se dá ještě dnes někde sehnat. Nebo ti slavní Pokémoni. Šlo to mimo mě a jde to tak stále. Jsem ráda za to, s čím jsem si hrála tehdy, ačkoli to technicky nebylo nic moc. Měla jsem pár plyšáků, jednu pannu, světle modrého angličáka, babička mi sehnala takový papírový "komunistický" byteček pro panenky, který se rozložil sundáním vrchního papírového víka, plastový nábytek byl samozřejmostí a talířky na stole se vykouzlily rozstříháním prázdného plata z prášků.
Doba jde sice dopředu a jsou nové a nové hračky, ale je mi smutno, když vidím nalíčené holčičky jít do školky s mobilem na uchu a prvňáčky v autobuse s tabletem. A trochu marně doufám, že se trend třeba změní. Ráda bych, aby se změnil pro naše malé, až bude ve věku, kdy bude vnímat. Že si zamiluje dřevěné hračky, které mu táta vyrobí v dílně na zahradě, třeba ho osloví modelování letadel nebo ji hraní s domečkem pro panenky z překližky. A knížky. A obyčejný mobil až na druhém stupni základky.
Komentáře
Okomentovat