"Jsem černější než ty, vole!"

Nechce se mi psát o věcech stejným způsobem jako píšou ostatní. Vlastně se potom cítím jako vykradač hrobů. Spíš to zkusím vzít jinak, od lesa. A napíšu o něčem, co mě mrzelo, co se mi stalo a co se možná stalo i vám.

Nevím... asi témata jako Styl, Závislosti, Černá ovce v nás probouzejí potřebu psát o sobě, hlavně o sobě a někdy se ani neudržíme a musíme ukázat, že jsme černější než ostatní. Možná se pletu, opět. Setkali jsme se před několika dny s kamarádkou, seděli jsme na zahrádce hospody a časem se k nám přidala i její pubertální dcera, která jde nejspíš ve stopách mámy. A tak ...ano, nominuje se do stáda čených ovcí postižených vlastním úsudkem, potřebou vlastního směru a tak jsme vlastně na stejné lodi.

---

Jaká matka.....

Poznaly jsme se před rokem, s Danem znají stejné lidi, znají hromadu starých barů a pajzly, které jsou už dávno zavřené. Říkala, že odešla z domova v patnácti, toulala se a přespávala kdekoli. Není na to hrdá, ale svým způsobem je, považuje to za nejlepší školu života, jakou mohla dostat. Vdala se, narodily se děti, rozvedla a teď bydlí s dementní matkou a nesvéprávnou sestrou v jednom domě, provozuje internetový bazar a snaží se uživit, ačkoli má školy, které jí jsou teď k ničemu díky nedostatku kapitálu do začátku.

Taková dcera....

Asi proto se snaží, aby její dcera byla jiná. Odešla během prvního roku na střední, plánovala útěk z domova, dokonce už měla domluvené přespávání ve squatu. Jsem asi divná, nerozumím tomu, proč vyvádí, že dcera je stejná ovce jako ona. Ovce s vlastním názorem, která ho možná pozmění po vlastním rozbití nosu. U které není špatné, že je nezávislá, jen to vzala trochu za jiný konec, ale dostane tak "tu nejlepší školu života", za kterou je sama máma ráda. Dcera si aspoň na protest oholila hlavu, celou, na školu nastupuje od září a pořád tajně doufá, že ten útěk z domova vyjde.

***Odbočuji k sobě

Ano, taky jsem si některé věci nevybrala sama. Taky nejsem standard. Mámina zásluha je moje nízké sebevědomí, ačkoli teď je to už lepší, stále se omlouvám za věci, za které nemůžu a Dana to sere. A taky si nemám často o čem povídat s lidmi mého věku. Proto spíše během takových setkání poslouchám a zapisuju si do hlavy, hodnotím, jestli má cenu zapojovat se do hovoru a někdy potkám někoho podobného. Ještě že existují vyjímky, jinak by byla nuda. Mezi Svědky nebylo dost mladých lidí, spíše důchodci a tak jsem prostě normálně došla k tomu řešit věci dospělácky, ačkoli to bylo celé neohrabané a podle jiných divné.

"Jsem černější než ty!"

Asi jsem se zachovala hloupě, sralo mě, že máma v přítomnosti dcery nadává na to, že je dcera stejná, přitom podmínky jsou přece jiné (podle dcery asi ne). Shazuje ji a hovor mezi čtyřmi lidmi se obrací divným nepříjemným směrem. Zapojuju se, zkouším to celé zlehčit a zahrát do autu, jsou přece rozumné a poznají snad samy, že je blbost řešit s náma věci podle mě hloupé a soukromé. "A já si myslela, že vyrůstat s matkou Svědkem je blbý..."

Jo, je to fakt, nejsem na to hrdá, nepovažuju to za to nejlepší, co mě mohlo potkat a na druhou stranu si doteď myslím, že z možností, jaké jsem měla, jsem udělala to asi nejdospělejší. Neříkám, že utíkat z domu je nedospělé. Říkám, že utíkat z domu a vědět, že se nedokážete reálně o sebe postarat je nedospělé. Ano, některé věci mě máma prostě nenaučila, stejně jako vařit. Nenaučila mě věřit si a ačkoli mi bylo vždy jasné, co je k životu potřeba, nevěděla jsem přesně jak se o vše postarat, i kdybych slevila z nároků a bydlela jako bezdomovec. Asi je to můj průšvih, vím, že potřebuju vždy výchozí bod. I když jsem od mámy utekla k tetě, věděla jsem, že nedokážu odněkud utéct nikam, že nedokážu nic vymyslet. Že potřebuju někde spát, jíst, práci.

"Pokud ti to tak vadilo, na výběr jsi měla. Mohla jsi přece zdrhnout. Já začala bydlet sama, když mi bylo 15...." Podpásovka. Asi jsem prostě jenom blbá. Prohlašuju, že se už k ničemu nevyjadřuju a jdu se vychcat. Na záchodě jsem vytočená natolik, že to prostě nejde a tak musím čekat. A v hlavě mi běží jen to, že některé ovce prostě mají potřebu být ty černější, i ony mají asi potřebu dělat to samé, co bílé, totiž ukazovat, že ony jsou na tom přece hůř. Ano, měla jsem na výběr. Ano, mohla jsem zdrhnout. Ale nebyla bych možná zdravá, najezená, určitě ne šťastná (aspoň ze začátku určitě ne), vdaná a těhotná, dost možná ani živá (s ohledem na moji sebedůvěru).

vždy jsem si přála pořádné boty a pokaždé jsem dostala nejlevnější a nikdy si nestěžovala nahlas. O co víc si cením těch, které jsem dostala od mého muže jako dárek (a které teď nemůžu nosit kvůli bolavým nohám)

*****

Tak mi řekněte... Pokud tedy zůstat a přetrpět jedno zlo je slabošské, co je špatného a odsouzeníhodného na tom, že vaše dcera chce být raději bezdomovec, než s vámi doma?! Opravdu jste tedy vy víc než já, ačkoli jsme vlastně stejní... jen jinak schopní a realističtí? Opravdu nemám nárok prohlásit, že "jsem to taky měla těžký"? Opravdu je tak slabosšké a měkké místo revoluce stáhnout ocas a držet hubu? Víte, kolik mě to stálo sebezapření, energie, odříkání, kázně? Víte, jak parádně jsem se naučila lhát? Myslíte si, že si věcí nevážím, protože jsem přišla do hotového? Protože jsem si každou věc sama nevybudovala z ničeho, ale prostě přišla a ono "Ejhle, je to tu..."? Blbci! Zkuste den za dnem několik let žít s vědomím, že věci, které nemáte roky, mít ještě nějakou dobu nebudete (a bude to vlastně celé horší díky přetvářce) a jednou se naskytne možnost..... Ano, kdybych byla schopná si věci zařídit, bylo by rozumné utéct. Ano, asi je hloupé přiznat si, že jsem byla v podstatě příživník, než jsem si našla práci. A hloupější asi je, že nevím, jestli za to můžu já nebo moje máma. Aspoň, že vím, na co mám.

(V jednom článku jsem psala o tom, jak hloupá byla Popelka, která seděla na zadku a čekala. Třeba jsem tak docela neseděla, ačkoli jsem byla doma. Vymýšlet nějaký plán a měnit ho podle situace a možností JE přece nějaká akce. To přece není úplná odevzdanost. Věčné hodnocení situace a všímání si, kam se mě kdo snaží dostat, v jakém bodě bude tlak největší, jaké následky mohou přijít, když se zachovám podle několika scénářů...Je to jako hrát šachy a ty mi nikdy moc nešly, asi proto, že si za figurky neumím představit lidi s vlastním životem a s vlastním vžitým vzorcem chování, který se dá odhadnout. Třeba jsem byla trochu jako Popelka.... třeba ne. Stále trvám na tom, že jsem z možností, které jsem měla, vybrala asi tu nejdospělejší. Ačkoli je to asi hloupé a nefrajerské.)