Věci se mění. A lidi pořád dělají kraviny. A některé věci je lepší si napsat, abychom si je pamatovali.... nebo aspoň věděli, že se už jednou staly, když už na to zapomeneme.
Odložíš-li si během slunečného rána na venkovní stolek snídani (namazaný chleba paštikou s jarní cibulkou), nechoď daleko. Protože ti ho může začít žrát hladová kočka. Je to nepříjemné, běžet koncem šestého měsíce rovinku jen proto, abys tu mrchu mlsnou odehnat ze stolu.
S blbostí nikdo nehne, vůbec nikdo. Třetí týden tchán vyhrožuje prací, strunovku obsluhuje jenom on a náš dům je zarostlý. Místo toho, aby se pokusil dodržet, co říká, chodí kontrolovat Dana a dělníka při práci na dílně, která vypadá lépe a lépe. Takže poučení: Některé věci nezměníš, nemá cenu lámat si tím hlavu.
Kohouti jsou od jara do podzimu nějak divní. Vlastně to chápu. Chápu, že probíhá neustálý souboj nízkých intelektů mezi tchánem a kohoutem, oba mají potřebu ukazovat si navzájem, jak panují na zahradě. Jen kohout po třetím pivu nechodí okolo mě s nožem v ruce a nevrhá s ním po nikom. Ale asi ho fakt chápu. To je přece normální, že během jara a léta se hormony zblázní, navíc na zahradě pořád někdo pobíhá, Dan s dělníkem u dílny, tchán v jednom kuse sonduje, kohout se bojí, že mu ti testosteróni chtějí přebrat slepice (kdo by je chtěl?!) a tak se rozkřikuje, poskakuje, někdy pařáty vystartuje po nohách. Na mě neskáče, ale sledujeme se, když je u mě moc blízko, taky mám raději něco v ruce. Ale včera se kohoutovi nelíbila igelitka, kterou jsem nesla okolo něho do domu, když sekl drápem, ani nestihl dopadnout na zem, hned jsem se po něm s rozpáranou taškou ohnala, podruhé, potřetí, vypadal dost vyděšeně. Debil, měli jsme chleba od mlíka, peněženku od mlíka, krabice byla děravá na několika místech. A já si ještě v obchodě řekla o odepsané pečivo, aby kur měl něco na přilepšenou... debil, podělal si to, demonstrativně jsem to před ním na lavičce snědla, aby viděl, že přišel o několik dobrých šátečků z předešlého dne.
Poučení další: Nekrmit psa. Raději vůbec. Hlavně mu neukazovat ten olízaný chleba, který jen očistil od tvarohu a nechal ležet a dál čeká, co dostane. Dala jsem si záležet, aby moje ruka byla dostatečně daleko, ale ten malej jezevčík je asi na pružině a stejně mi skočil po ruce, odnesl to malíček, musela jsem psa druhou rukou "kousnout" za uchem do krku, tam to nemá rád, protože mi to nemůže vrátit. Normálně ruku potom pouštěl a jen vrčel, ale tentokrát držel jako hluchej a víc mi zabodával zub mezi maso a nehet. Když jsem se vyprostila, nasraně jsem odešla dojíst si to jinam, přiběhl celej nadšenej za mnou, hodila jsem po něm boty a pak mě zachránil Dan, který si všiml krve, psa odvlekl do jeho poloviny domu a já se v klidu mohla aspoň nasnídat. Prst natekl. Příjemné jako prase.
Celkově mi vždy vadilo, že Bobeš žebrá. Že obědváte a on vám zírá až do krku. Dokážu to relativně ignorovat, sedím-li venku na židli, otáčím se k němu zády, aby mu bylo jasný, že nemám náladu s ním být. Ale až bude dítě samo jíst na židličce, bude muset z místnosti, nebudu děcku pořád vysvětlovat, že nemá házet to jídlo schválně na zem tomu škemravému somálskému pejskovi.
Komentáře
Okomentovat