Takže jsem byla do dnešní 2:35 (ráno!) sama doma, tedy ještě za občasného hlídání jezevčíka Bobeše, který došel k závěru, že když jsem doma a nemám vlastně nic na práci, můžu ho nekonečné hodiny drbat, ale to se přepočítal, pacholek. Také mě občas obšťastnil návštěvou tchán, co močí normálně na zahradě, naštěstí pro mě zády k domu (naneštěstí pro okolní domy, prostě ráno vyběhne z baráku a už rozepíná... asi nějaké skvrny na Slunci). A v neposlední řadě dělník, co si ztěžoval, že práci na víc dnů musí zvládnout během dvou a ještě skoro v dešti (ale není můj problém, že je debil, co se před prací ožere a pak dva dny dělá, že neexistuje, to ta práce potom zákonitě stojí-leží). A ještě se ten blb diví, že se mi s ním nechce vybavovat, nejraději bych ho zabila, ale nemůžu, už dostal zaplaceno a to by byla jistá finanční ztráta, tak ho to prostěnechám odpracovat.
V pondělí jsem tedy hnula s krabicováním ručníků, lůžkovin a osušek do krabic, dokonce i peřiny pro návštěvy nabalila do pytlů a všechno hezky popsala a uklidila pod schody. Bylo mi jasné, že dříve nebo později se dostaví nechuť cokoli dělat, což se fakt dostavila během zatažených dní. Ale protože i jen jedna SMS ve mě vyvolá stav euforie, hráblo mi v hlavě a během včerejška jsem udělala věci, které bych jako čekající matka dělat asi neměla (nebo se s nima aspoň nechlubit, ale nemůžu si pomoct). Okna. Nemyla jsem je ani o Vánocích, takže byly myté naposledy loni v říjnu a od té doby na nich počasí nechalo stopy. A byla jsem docela znechucená, když jsem si sama namlouvala, že to do toho září prostě bude muset vydržet, zvlášť, když přes ně skoro už nebylo vidět a tento stav se zlepšil jen ve chvíli, kdy jsem je otevřela. Doufala jsem taky, že v září nebude mrznout (jako náhrada mírné zimy a brzkého příchodu jara), to by mi taky mohl přimrznout hadr na okně a visel by tam přes Vánoce místo ozdob a sundal by se zase až na jaře. Takže jsem v nestřeženém okamžiku (byl doma jenom pes a ten byl spíš znechucen, že na něho kašlu s drbáním) vydrbala okna, utřela prach na vysokých skříních (kam mě muž taky nechce pustit) a hned jsem ze sebe měla lepší pocit. Ale uznávám, že nohy se mi u okna v kuchyni- na té židli- klepaly opravdu hodně a zamotání hlavy se dostavilo naštěstí v menší míře.
Taky jsem si už nějakou dobu říkala (dokud byl prcek maličkej a měl hromadu místa), že mi tam hopsá jako ve skákacím hradu (hlavně večer, když jsem se převalovala a zkoušela usnout). Delší dobu jsem ale nic necítila a nebyla jsem si jistá, jestli je všechno v pořádku, bylo mi z toho trochu smutno, protože na kontrolu jdu až příští týden a do té doby budu muset vydržet. Během úterka mi při ležení v posteli došlo, že se mi jídlo tak divně honí v břiše, občas mi tam zakručí, ale pořád jako by se tam něco hejbalo. Asi větry. Ve středu měním pojem větry na dítě, protože je blbost, abych byla tahle nadmutá pořád :-D Šťouchání hlavně přicházelo ze tří míst, takže možnost rotujícího plynu je docela vyloučená. Chudák dítě, tahle nechápavá máma :-D Tohle mu asi nikdy nebudu schopná říct, protože se jako rodič degraduju na idiota bez mateřského citu.
Tak jsem potěšená tím, jak hezké to tu máme (a jak je už hezky vidět i ven) a taky vědomím, že dítě je asi v pohodě (jen trochu stísněné) a čekám, čekám, čekám toho chlapa, až dorazí. Okolo půl osmé večer mi volá kamarád, co s ním jezdí a co ho před několika hodinama vysadil na zastávce na Budějovické v Praze, jestli je Dan už doma, protože se mu nemůže dovolat. Tak jsme zkoušeli průběžně volat oba, muž se stále nevracel a pořád to jenom vyzvánělo. Samozřejmě jsem si hned nechtěla představovat to nejhorší, ale když jsem nemohla spát a procházela jsem tmavá neosvětlená místa kolem 0:30, okolo autobusových zastávek a mezi domy cestou k nám domů, bylo mi docela nanic a pokusy o spánek se mi nedařily ani potom. Přišel o hodinku a něco později, s cestovkou na rameni a trochu v transu, nespal dost dlouho a vyznělo to tak, že nestihl poslední autobus (svátek!) k nám, tak jel do Kamenice, co je od nás jenom 3 km a dal si aspoň pivo (mám pocit, že u něho ale trochu usnul a obsluha ho nakonec vyhodila ven), tak došel pěšky domů. Áchjo.... Já se na něho ani nedokázala zlobit. Telefon jsem ani nenašla, prý ho zapomněl u kamaráda v autě a je ztišený, takže si Mates ani nemohl všimnout, že ho veze s sebou. Teď ještě spí, měla jsem ho budit v osm, ale nebyl schopný reagovat, jen se otočil na druhý bok a spal dál, takže jsem obtelefonovala pár míst a domluvila se na později, stejně máme jenom vyzvednout na firmě peníze za práci a jet domů, případně udělat malý nákup.
Takže se opět odmlčím, nejspíš až do pondělka, protože víkend trávíme zase hezky ve dvou a nebudu mít chuť vysedávat u počítače. Neříkám, že tu chcípl pes, ale přece jenom mě baví i život mimo Matrix, hlavně když nejsem doma sama :-)
Komentáře
Okomentovat