Vážit si sám sebe je nejstylovější

Po předešlém článku a jeho opětovném přečtení, docházím k názoru, že jsem opravdu debil a neznat se, myslela bych si o sobě, že jsem neandrtálec. A možná taky trochu jsem, ale nemusela bych to aspoň tak vřískat do virtuálního světa. Takže v (jistě marné) snaze napravit svůj obrázek (fakt nehrozí, že by se mi to povedlo) prohlašuji, že nosím, co se mi líbí a mám zvyky, jaké mám, ale v každém případě se nevystavuji jako figurína v muzeu s popiskem Ta kráva odvedle, takže na sebe neprodávám lístky a už vůbec ne s množstevní slevou :-)

---

Je pravda, že můj humor vydrží málokdo. A taky, že moje články jsou trochu uhozené (no, trochu víc). Na druhou stranu musím uznat, že právě moje plácání mě zachránilo během maturitní slohové práce a jako jedna ze dvou jsem dostala za 1 (docházím k závěru, že jsem učitelku unudila a tak to ani nečetla). A je také pravda, že jsem maturitu zvládla díky štěstí na otázky, levou zadní vysypu světové renesanční autory i dnes (s českým barokem bych kromě Co bůh? Člověk? nedala ani ránu) a všeobecné Sochy z výtvarky také docela ušly, ačkoli to byla čirá improvizace.

Nevím, asi jsme takoví, čím si plníme hlavu. Je docela těžké očekávat od někoho něco jiného.... nějaké jiné chování. A s tím nesouvisí vzhled (možná nějaký pocit křivdy kvůli reakci okolí ano), ale hlavní snad je, jak se vnímáme sami. Jak jsme sami se sebou spokojení, jestli se sami prezentujeme tak, jak se i cítíme. Jak moc si sami věříme a s tím asi souvisí i to, do jaké míry si ze sebe sami dokážeme dělat blázny, protože sami víme, že to je vtip a žádný vtip proto nedokáže narušit naši pohodu.

No a co, že nejsem zrovna kus, i tak se mi povedlo se vdát :-D

Podle toho, co o sobě píšu, se zrovna vážně neberu a nedělá mi problém označit se i sprostě. Klidně se tomu ještě zasměju. A rozumím tomu, že se neznámí lidé v mojí přítomnosti ne vždy dobře baví. A co si cpu do hlavy? Mám ráda inteligentní humor, Slunce seno není můj hrnek čaje. A z umělců obdivuju Andyho Warhola, Salvatora Dalí a pana Saudka (+fotografka Nathalia Suellen), i tato kombinace je dostatečně ujetá na normální, nudný život. Ačkoli se nebráním ani klasickým jménům jako Mánesovci, Roden (sochy), zaručeně mě nejvíc zaměstná právě nějaký nekonvenční směr a stejně nemáte šanci uspět v diskusi s názorem, že tito pánové jsou blbci (uznávám, Saudek se sám označil za tvůrce kýčů, ale viděli jste tu precizní práci s barvou? A jak dokáže pracovat s výrazem, s absurditou....).

A stylem neandrtálce vlastně můžu shrnout fakt, že jsem nikdy nebyla nijak zaujatá tím, jak kdo vypadá. Geny si moc nevyberete a pokud nemáte bohaté rodiče, děláte si jen plastické operace ve snu. A nikdy jsem žádné vylepšení nepovažovala za důvod k nějakému řezání (už tak jsem si užila pár operací kvůli zdraví). A nehodlám to ani měnit, myslím, že mám i štěstí, protože můj muž se občas baví tím, jak vypadám ráno, když ještě nemám za sebou ranní kafe :-D a já se posmívám jeho rozcuchaným vlasům. Neandrtálcem jsem se vlastně možná stala i kvůli němu. Vzala jsem si truhláře. Nosí mi do kuchyně piliny, v rukách nanosí kila a kila díky prknům a pile. A když jsme dělali palivové dřevo, on byl ten, kdo kácel a já ta, co to přibližovala k traktoru. Já si vzala truhláře a to opravdu neznamená, že budete vždy princezna. To taky může znamenat, že budete v létě ve vedrech lést do kopce s metrovým kusem větve, protože tam stroj nedojede. A odhodíte na valník a jdete pro další. A pak, po práci, zajdete jak jste, s mužem do hospody a nalámete do sebe klidně i tři velké Kozly 11° nalačno.

aspoň se umím zasmát sama sobě :-) i v monterkách

A tohle mi nevadí. Tuhle roli beru s úsměvem a upřímně ráda. Vlastně, asi se trochu vyžívám s té možnosti umazat se, udělat kus práce a navíc být spolu. Ačkoli to rozhodně neznamená, že bych byla nějaké špinavé prase, normálně se koupu (teď dokonce dvakrát a víckrát denně) a nechodím pořád jako strašidlo. O to víc se těším na říjen, kdy se snad už dostanu do většiny hadříků, co mám ráda a které teď na mě čekají. Ale i bez nich jsem to pořád já :-)