Pamatuji si, že jsme jednou "Cesty strojem času" měli jako téma na slohovku. A každý druhý psal právě o dětství. A já o baroku a rokoku, protože jsem si pamatovala dobře svoji seminární práci a nechtělo se mi nic složitě vymýšlet. A navíc psát o sobě, raději jsem načrtla jednoduchou zápletku, kdy jsem v zámku potkala ducha sochaře Matyáše Bernarda Brauna a dvoustránkový blábol byl na světě. Dostala jsem za 1 a tím to haslo.
Při sledování příspěvků na toto téma zjišťuji, že je tu většina šťastných lidí, což neberte jako nadávku, to se tak někdy stává. Já se taky někdy považuji za šťastnou, třeba proto, že ta doba je právě pryč. Ale v jistém směru máte pravdu, bude se mi stýskat. Po dřevěných hračkách, knihách, hraní na koberci s miskou plnou kaštanů nebo zápalek (bez krabičky!), skládaly jsme je s mámou do různých obrázků a ta doba byla celkem fajn. Sice o několik měsíců později bylo to celé trochu jinak, ale i tak ta troška vzpomínek byla plná.... melancholie, překvapivě, a očekávání. Melancholie, protože jsem, ačkoli dítě, vnímala, že věci nejsou tak v pořádku, jak se někdy rodiče snažili předstírat. A někdy se už ani přede mnou nesnažili.
hodně stará fotka, rok 1993 (takže mi byly terve 3), ale pozdějších fotek moc nemám
zvleva: babička, máma, já (s medvědem a pytlíkem brambůrek) ve Františkových lázních
Když mi bylo 5, přišlo vystřízlivění a to je podle mě docela brzo. Viděla jsem tatínka a maminku, jak se perou na chodbě, zapomněli zamknout pokoj, ve kterém jsem si hrála. Nějaká cizí ženská se mě ptala, u koho bych bydlela raději a nedokázala pochopit odpověď, že přece s maminkou a tatínkem. A už jsem tušila, že moje přání mít sourozence, neklapne. Pamatuju si, jak po Vánocích nastydl andulák Pepa, nastydl v náklaďáku, který nás s mámou stěhoval do nového, tak nového, že jsme kromě několika věcí neměli skoro nic. Spali jsme na zemi, na novinách, na ušmudlaných parketách ve studeném bytě a ve volných chvílích jsme příborovým nožem sunávaly barvu ze zdí. Pepa kýchal a z očí mu něco teklo.
A pak přišlo světlo, moje záchrana. Měla vždy teplé ruce a říkala mi jako panence "Nana". Dokázala si z fleku vymyslet pohádku, o čemkoli jsem si přála, výborně vařila, ušila mi několik hraček a nové oblečení pro mojí panenku Katku (která byla ve skutečnosti po mámě) a ačkoli si to neuvědomovala, chtěla jsem díky ní být silná, jako byla ona. A moje babička doopravdy byla. Ukázala mi, jak se v nové školce bránit, když se mi děti posmívaly, že mám jedno oko zakryté. Dodávala mi pocit bezpečí, naučila mě věci dokončovat (a ne jen začínat) a nikdy mě nechválila pro nic zbytečně. A, co bylo pro mě asi nejdůležitější, nikdy mě neshazovala, neponižovala před lidmi a neuhodila a tím se až tak děsivě moc lišila od mámy. Neuchránila mě od jediné věci, nedokázala mámě říct, aby mě nebrala s sebou tam, kam nechci. Na přednášky o Bohu, kde jsou samí starci, kde se jen sedí a poslouchá dvě hodiny v kuse a kam jsme jezdili tak složitou dopravou (protože jsme neměly auto), že to zabilo celý den. Ale za to se na ni nezlobím, udělala toho víc, než musela.
Začínám být opět trochu mrzutá, cítím se jako na návštěvě u svého psychiatra, jenže já jsem hezky doma, vyspala jsem se ucházejícně (pokud se to tak dá nazvat po pěti nočních čůracích návštěvách), srkám kafe a lehce tupě zírám na monitor. Tohle opravdu není měkké křeslo, příjemně zelené zdi a ženská s propiskou.
Když mi bylo 5, jedna éra skončila a přišla jiná, stejně důležitá. A bylo mezi nimi více rozdílů, hlavně proto, že díky konci první jsem více vnímala změny, už to nebyla ta dětská bublina, díky které nevidíte realitu a hrajete si do padnutí. Pro mě ta druhá doba skončila ještě víc bolavěji, než poprvé, protože světlo prostě odešlo po půlroce boje s rakovinou. Změnila se, zeslábla, v její blízkosti se nesmělo brečet, byla hrdá jako vždy, jako celý život. Jako matka- samoživitelka tří dcer, která měla smůlu na chlapa (jednoho a toho samého), který se zamilovával na potkání a ačkoli se s ním jednou rozvedla, ukecal ji podruhé k druhé svatbě a nakonec utekl s jejími úspory po porodu nejmladší dcery a koupil si auto, ve kterém vozil sousedku z nižšího patra. A ona to ustála, pracovala roky jako strojvedoucí, měla sílu a držela rodinu pohromadě. A taky MĚ držela pohromadě, ani nevěděla, jak moc. Ji jsem vnímala spíše jako svoji matku a otce dohromady, než jako někoho o generaci staršího. Umřela v říjnu 2003, bylo mi 13. Pak jsem několik let poslouchala pouze klasiku a věděla jsem, že teď se mě nikdo už nezastane. A na to, abych se zastala sama sebe proti dvěma dospělým, jsem ještě malá, je špatný čas.
Vím, že by byla na mě hrdá. A taky na sebe, že vychovala "čtvrtou" dceru. A to všechno je důvod, proč mě už nebaví dívat se za sebe. Vlastně jsem tohle téma nechtěla původně ani zpracovávat, ale nemohla jsem si nakonec pomoct. A musela jsem napsat důvod, proč je pro mě tak nepříjemně bolestné dívat se zpět. Proč bych ve stroji času nejela do dětství jako každý druhý. Protože bych se sesypala podruhé, kdybych to měla všechno prožít znovu. A bez rozvodu rodičů v mých pěti letech by tato krásná důležitá doba s drsně zvráceným střízlivým koncem nepřišla.
*******
Budu ještě osobnější a řeknu, proč ještě se na mámu zlobím. Babička věděla, že není v pořádku a na vyšetření jsme ji dostali pozdě, už měla metastáze v žaludku, slinivce, střevech. A věděli jsme, že se jako hrdá žena nedokáže vypořádat s myšlenkou, že ji poráží nemoc, odejít s takovým vědomím by nikdy nedokázala, ona potřebovala ..... takovou tu grácii, se zvednutou hlavou odkráčet z místnosti a bouchnout dveřmi. A tak jsme se uchýlili ke lži, babička nebyla hloupá a věděla, musela vědět, že se už neuzdraví, ale hrát tuhle hru pro ni znamenalo šanci odejít stále ještě hrdá. Pak přijela na návštěvu máma a po krátkém hovoru z ní vypadlo, že má babička "odložit tyhle trapný úsměvy, protože stejně chcípne." Moje protesty vyřešila fackou a několika dalšími ranami, tety odbyla tím, že "Svědkové Jehovovi přece nelžou a ona se na tom nebude podílet". Ačkoli bychom tu hru dohráli do konce, babičku celé odhalení otrávilo, bylo to řečeno nahlas a hnusně, už prostě nešlo dělat, že nikdo nic neslyšel a tak babička umírala.... nasraná. Ne na nás a na mě. Já jsem taky, ty roky jsem nasraná za to, že babička neměla možnost být taková, jaká byla vždy a matka ji ponížila.
A abyste viděli, jak sadistická svině jsem, doznám se k pocitům, které jsem vnímala, když máma dostala ve vaně po operaci mozku embolii a přestala dýchat (a já byla ta, kdo ji musel pomoct vytáhnout z vany, což jsem dělala). Necítila jsem nic. Žádný strach, lítost, naléhavost a zděšení a ani nenávist, hněv... Nic, čisto, bez emocí. /Přežila to, díky životnímu stylu se ten samý nádor udělal ještě jednou na tom samém místě a následovalo i odebrání dělohy, kvůli dalšímu nádoru o rok později/
Přeně tam kde máte tu fotku tak v podobné poze i místě máme i my přesně takhle seřazení ale je mi víc
OdpovědětVymazat[1]:
OdpovědětVymazat