Tak je to tady, konečně mi po několika měsících ukázali dítě. Kontroly byly vždy o váze, otoku nohou a krevním tlaku, posledně navíc o rozměrech mojí pánve. Tentokrát jsem byla odeslána na ultrazvuk do porodnice, kde se sama bojím. Hlavně proto, že je to starý dům, velký starý dům a byla jsem tam předtím jen jednou a navíc úplně někde jinde. Můj orientační smysl nikdy nebyl kdo ví co, od nástupu mojí hormonální vlny se navíc při každé nejistotě absolutně nepochopitelně rozbrečím, což mě štve, ale v tu chvíli si opravdu nemůžu pomoct a brek mi přijde naprosto oprávněný.
Původně jsem se bála, že bude vedro, slunečno a během hodinového čekání před vyšetřním si spálím ještě více ramena. Naštěstí bylo hnusně a pršelo na směny s pravidelnými přestávkami, hlavně když jsem byla v autobuse a déšť mi v tu chvíli nemohl vadit, to bylo jen pod mrakem. Do porodnice jsem dorazila včas, udělala jsem si preventivně půlhodinovou rezervu, abych měla čas se ztratil a rozbrečet, zajít na záchod a utřít si oči a pak ještě načas dojít tam, kam mám. Ano, U plánku budovy jsem stála 5 minut, ze tří oddělení s ultrazvukem jsem si vybrala jedno a doufala, že jsem se trefila, dokonce jsem se podívala, co za vyšetřovny je okolo, abych se necítila tak ztraceně. Samozřejmě jsem čekala deset minut v jiné čekárně, hlavně, že mi čekající maminky na otázku "dělají tady ultrazvuky?" odpověděly souhlasem. Blbky.
Ke správným dveřím jsem díky náskoku došla včas, cestou jsem si usušila oči a hlásila se na recepci. Objednaná jsem sice byla, ale stejně jsem se na řadu dostala později, uvnitř jsem ale zjistila, že to čekání stálo za to.
Ten doktor byl skvělý, už od začátku, představil se mi, při třepačce rukou jsem blekotala asi na třikrát jméno. Během kontroly tepu mě pokáral, že jsem nervózní a tak i srdíčko prcka bije víc, ale bylo opravdu těžké dívat se na monitor a necítit něco víc. Viděli jsme se jen 4x. Poprvé, když bylo ještě jako fazolka a nic pořádně nešlo rozpoznat. A naposledy asi před třemi měsíci. Od té doby jsem se musela omezit jen na pocity a znímání pohybů, poklepávání a občasné pořádné večerní bušení do břicha především ve chvíli, kdy se mi už opravdu moc chce spát, jako kdyby si ta potvora malá řekla, že byla celý den klidná a tak si to musí na poslední chvíli užít. A tak teď vidět, jak moc vyrostlo...
Povídali jsme si. Ptal se, co dělám za práci, byl pobavený, že mám peďák a tatínek je truhlář, co se k řemeslu vrátil po ztrátě oka, kdy nebylo možné udržet se na stoličce. Ptal se, protože mi oznámil nudný fakt, že pro doktory asi budeme s prckem nudní... všechno je přesně podle tabulek, hmotnost, rozměry, voda. Ve chvíli, kdy jsme se dívali na monitor, si dítě řeklo, že bude bouchat rukou na břicho, takže šlo vidět prsty na ruce a vypadalo to celkově, jako že mává. Tep mi zase skočil nahoru, doktor mi zkouší vysvětlit, že je sice nezvyk tahle se vidět, ale že se na to nedá vlastně vůbec zvyknout. Že pokaždé je to nové, jiné, že přesně proto tuhle práci má vlastně rád. Zkontroloval hlavičku, ukazoval mi oči a já prohlásila, že má dvě, takže je po mě. Když se zaměřil na lebku, prohlásila jsem, že v tomhle bude po tátovi, protože tam nemá prázdno. Doktor se vážně bavil. Hlavně když se mě ptal: "Víte pohlaví? chcete vědět?" "Nevíme, ale chceme." "Máte jména?" "Táta vybíral pro kluka, já pro holku. Kluk Michael Tobias podle dvou zpěváků (Avantasia), ačkoli jinak je Sesterák, jako holku chci Lucii, bereme to hudebně." "Pokud tatínek raději Sestry a Lucii nemusí, řekněte mu, ať vás zkusí ukecat na Aidu, ale rozhodně to nebude kluk."
Doma to hlásím muži. Je rád, ačkoli v první chvíli se tváří zamyšleně, ale to jen proto, aby mi oznámil, že si musí do patnácti let koupit brokovnici a nařezat všechny žebříky, pořídit velkého psa.... Podíval se na Bobeše, jezevčík je na uhlídání puberťačky asi opravdu malý. Vlastně i to jméno se mu víc a víc líbí, když bude zlobit, chce jí říkat Luciáši, když bude zlobit víc tak Lucifere, když ještě víc, tak "Mrcho, pojď sem!". A já holku stejně asi trochu raději :-)
Komentáře
Okomentovat