Nedávné nasměrování na článek o sebevraždách mě nejdříve potěšilo, po přečtení mi došlo, že jsem čekala trochu něco jiného. A dnešní nabídka obsahuje v podstatě reakci a sebepoškozování je tak ožehavé téma, že blahopřeji pisatelce, která to zvládla výborně. Ale jelikož částečná nespokojenost stále někde ve mě bude, stejně to celé sepíšu a vrhnu opět Pandoře.
Lidé to berou různě. Jsou lidé, kteří se smějí a nechtějí chápat. Jsou lidé, kteří se smějí, ale aspoň chápou (což jim ale nebrání v tom smíchu). Jsou lidé, kteří to berou jako módu a neuvědomují si, že tak ztěžují situaci těm opravdu nešťastným, protože právě tak nejčastěji vznikají ty dvě předchozí skupiny lidí. Ale je složité polemizovat o inteligenci právě takových, snad to hrozí jen u pubertálních holčiček, který si jednoho rána řeknou: "Budu pro změnu dneska za emo, hodím na FB děsně depresivní status a nezapomenu ho obohatit o smyšlený výlev o tom, jak je všechno zlý a jak jsou všichni špatní. Případně se vyfotím s otcovo pistolí u hlavy a budu se u toho tvářit fakt smutně." O několik dnů později je to snad pustí a budou pro změnu barbie s nakupovací mánií.
Ano, chtěla jsem to jednou zabalit, tak sama mám co mluvit. Nikomu jsem nic neřekla, nikdo nevěděl o mých problémech, které jsem si v sobě dusila, ven chodila pouze ta cenzurovaná směs maličkostí, které mě stály dost energie. Cítila jsem se sama, ve mě se to všechno pralo, měla jsem pocit, že něco hluboko ve mě, čemu tak docela nerozumím, se snaží ubližovat lidem, které mám ráda a taky mě. A proto jsem ta špatná, ta, co je nebezpečná všem. I zlí psi se utrácejí. A že jediné, co můžu udělat pro ochranu lidí okolo, je nenápadně odejít. Začala jsem se odtahovat, přestala jsem mluvit, smát se, přestali si mě všímat i někteří přátelé, někteří se zarputile snažili udržet mě u sebe, což mi rvalo srdce ještě víc, "opouštím tě přece pro tvoje dobro". A když jsem byla sama doma a celé se to zdálo být v poslední fázi, seděla jsem s nožem v ruce na kraji vany, trochu ironicky jsem zvažovala jestli být nahá nebo ne, ale otčím by mě nahou vidět nemusel. Nůž měl skončit v břiše, zdálo se mi o tom milionkrát. A být jako Čachtická paní, co se koupe v krvi panen, sama jsem tou dobou panna byla, takže krev vlastní výroby, ha, to se povedlo.
Neudělala jsem to. Na poslední chvíli jsem uslyšela hlas, který mi říkal, že je červen, svítá brzo a východ slunce je krásný, také vítr ve vlasech, déšť na tváři.... kvůli těmto věcem jsem nakonec zůstala, prožít ráno, poledne a slunce na obloze, vidět ty barvy při západu slunce, vidět hvězdy. A tohle neuteče. "Na sebevraždě je skvělé to, že nepatří mezi věci, které nutně musíte udělat teď hned, jinak to prošvihnete. Vždycky to totiž můžete udělat později." (Harvey Fierstein) A protože se východ slunce pozoruje lépe s klidem v palici a mě došlo, že opravdu mám velký prolém, dostala jsem se na psychiatrii, kde mi pomohli, abych si pomohla.
Chápu, že ne každý si tohle přizná. Chápu lidi, co se nezastaví, sami by mě mohli považovat za sraba, co si to na poslední chvíli rozmyslel. Ale vím, že to za to stálo. A na druhou stranu jsem i trochu ráda, že se mi to stalo, asi to byla potřeba. Taková pořádná lekce, která mi pomohla vidět i jiný úhel a chápat to, co nepochopí asi každý. Je to morbidní, to samé vnímám i v souvislosti se smrtí babičky, která mě dost ovlivnila a ke které jsem měla asi největší vztah, jakého jsem v tu dobu byla schopná.
Když jsem potkala svého muže a začali jsme spolu žít, dozvěděla jsem se o jeho rodině, vyprávěl mi. O dědečkovi, který měl Parkinsona, pamatuje si poslední roky, měsíce, dny. Dny, kdy dědeček nepoznával nikoho, jak babička plakala, když to začalo a pak už ani neplakala, protože ji otupilo to věčné vysvětlování, kdo že to je, kdo jsou děti, kdo je Dan. Každý den byl nový den se vším všudy. A bojí se té nemoci. Ano, můj muž se bojí, že má šanci tuhle nemoc podědit. Řekl mi to ještě před svatbou, abych se na to připravila, jako by mi potřeboval říct všechno, co by mě mohlo v budoucnu donutit odejít a litovat rozhodnutí. Jako toho, že jsem si ho brala a ztratila s ním tolik času, zkazila si postavu a vychovala s ním děti. Prosil mě, abych se na něho nezlobila, ale jakmile zjistí, že se některé příznaky u něho objevují, zajde na vyšetření, aby měl jistotu, ale ještě předtím, než nemoc postoupí do stádia, kdy bude jako senilní stařec močit do plen, zabije se. Neunese nedůstojnost, ztrátu sebevědomí, schopností, užitečnosti. Nedokázal by se na mě dívat a nepoznat mě, neznat naše děti. A nedokáže dětem předat tyto vzpomínky, které sám má na dětství.
Chápu všechno. Asi bych to tak udělala sama, kdybych byla ve stejné situaci. Jsem pro eutanasii. Jsem pro důstojnou smrt. Odejít tak, aby si vás blízcí pamatovali tak, jací jste byli, než vás nemoc začne měnit. Jak moc jsem si to přála pro svoji babičku, ve chvíli, kdy se jí protrhla morfiová náplast, mívala vidiny, běžně měla zlé sny, tahle je občas mívala i během dne, kdy nepomohlo mít otevřené oči. A v těch momentech mi ani nepomáhalo, že mě během blouznění poznala, jak mi tiskla ruku a prosila mě, abych ty poletující hlavy poslala pryč, abych ji ochránila.
Ano, jsem pro sebevraždy. "Až umřu, chci aby moje smrt byla klidná a tichá- abych zemřel ve spánku jako můj děda; rozhodně nechci ječet a řvát jako všichni ostatní, co s ním v tom autě jeli." (Neznámý autor)
Komentáře
Okomentovat