Občas je vnímáme naléhavěji a někdy je zkoušíme utlumit, ignorovat, nasadit si zvukotěsné klapky na uši a vnímat ticho. A to nejde, protože se zabydlely v hlavě a odmítají odejít.
Nejsou vždy špatné, třeba svědomí je zrovna praktické. Jako kontrolka v autě, která není v základní výbavě vozu, za kterou si ale ani nepřiplatíte u prodejce, prostě ji máte, získáte nebo o ni časem i přijdete. Jako by auto byla hlava, jako kdyby se pár pedálů, plastů a šrotu dalo srovnat s mozkem. V každém případě neposlechnutí kontrolky vám někdy auto zdeformovat může, případně skončíte s otřesem mozku v nemocnici, v lepším případě se "jen" zadře motor. Někdy je prostě potřeba poslouchat se, kontrolka svědomí není jen tak nějaké světýlko, co bliká pro nic za nic. A rozsvítí se taky právě v tu potřebnou chvíli, pokud tedy funguje dobře. Jen ji vidět včas, vnímat a reagovat, neignorovat.
A v našem soukromém bouráku můžeme vozit i více příslušenství, třeba naši nezodpovědnou mladší verzi, která si přeje být středem pozornosti a v jednom kuse nás dostává do problémů, do kterých bychom se nedostali, kdybychom se chovali úměrně věku. A potom ta staší verze, která nám po každém neuposlechnutí říká tu trapnou otřepanou frázi: "Já ti to říkala, že to dopadne blbě!", která nám vlastně říká, jak tu naši káru řídit zodpovědně a ukázněně, dospěle. Je jasný, že dříve nebo později se ty dvě babice prostě poštěkat musí, svědomí rezignuje, do toho se moc nemůže montovat, je to pro něho nové. A pak se člověče nezblázni.
Když už jsme u toho bláznění, i to se stává. Prostě se situace stává neúnosnou, auto je spíše rozblikané jako u kolotočářů a řidič má chuť vyskočit za jízdy. Dějiny nepřály takovým stavům. Na schizofreniky, autisty (a jinak "upravené" káry) se dívalo skrz prsty, upalovali se za čarodějnictví, považovali se za póvl a normální plnohodnotný život jim byl odepřen. Naštěstí se i na tato auta (auta stále vnímejte jako hlavy ;-)) začaly připravovat servisní stanice, speciální péče pro každý model. Dnes už není tak divné, když zástupce ředitele nadnárodní společnosti při večerním posezení nad skleničkou v kruhu přátel řekne, že dnes měl schůzku se svým psychoanalytikem, terapeutem, že byl na józe... a stalo se mu to a to.
Ačkoli se tomu hodně lidí brání (a patřila jsem k nim) a říkají, že se jim to v hlavě mele, ale nejsou blázni, co musí ke "cvokaři", že "všechno zvládnu sám". Po té době, co jsem k ní (doktorce) přišla poprvé, s odstupem času můžu říct, že není ostuda si přiznat, že se v té káře už nevyznám a mám problém, že vlastně není hanba mluvit o soukromých věcech s cizím člověkem, který je povznesený nad ten můj rámec chápání, vidí věci z nadhledu a nezaujatě, navíc na to má školu, aby se vyznal. Chodila jsem jednu dobu k psychiatričce, užívala slabší léky a měla od ní i jedny na předpis, silnější, které jsem si měla vzít v největší tísni (nevzala jsem si je ani jednou, mám stále zalepenou lahvičku doma v šuplíku, dávno prošlou). A docházela jsem pravidelně, to povídání mi dost ukázalo o mě samotné, další dílčí hlasy, které mi mluvily do řízení a já je vnímala jen jako šum, který nešlo nijak zařadit, ale byl nepříjemný a mě rozptyloval natolik, že se mi řídilo opravdu blbě. Po roce jsem jim začínala rozumět, už jsem chápala, jak situaci vidí a když se řídí v souladu se všemi těmi světýlky, které čas od času bliknou a hlasy, které si jen pochvalně broukají, je radost žít.
O rok později jsem dobrovolně navštívila krizové centrum, byla jsem v novém městě a věci nešly tak, jak jsem čekala, což mi na klidu nepřidalo, některé moje neduhy se začaly vracet. Třeba podrážděnost, odtažitost, splíny, brala jsem lidi spíše jako nepřátele. Na týden jsem se stala plnohodnotným nocležníkem, během té doby tam bylo převezeno několik lidí, většinou oběti domácího násilí. Další týden jsem dojížděla na denní program z domova, cítila jsem se jistěji a začala jsem si sama sebe opět vážit, poslouchat se i v novém prostředí, kde lidi na mě mluví a já musím reagovat.
Takže ne, není hanba přiznat si problém a klidně zajít k doktorovi, mít chuť s tím něco udělat a jen se poradit s tím "něco". Kolem nás je tolik lidí, každý má nějaký problém, někdo větší a někdo menší. A já vím, že nejsem pro sebe a své okolí nebezpečná, že nebezpečný je ten, kdo má velký problém a nic s tím nedělá.
Rada na závěr? Poslouchejte se! Poznejte se, pochopte všechny čudlíky a hlasy v hlavě a jednejte v jejich souladu.
Komentáře
Okomentovat