Píšete dopisy?

"Drahý můj, jak se Ti stydím psát...." Pro mladší generaci: zkuste youtube a pro vás možná nudné scénky z představení Šimka a Grossmanna, ale hlavní je vědět, že písnička je duet mezi ženou (která se loučí a rozchází se svým milým na vojně) a vojákem (který její dopis dostal a nestihl přečíst víc než jen "Drahý můj", umíral s vědomím, že ho ta jeho pořád miluje a bylo mu u toho i docela hezky).

Přemýšlím, kdy jsem naposledy dostala dopis. Nebo pohled. Poštou mi chodí jenom složenky, občas se připomene banka, že jsem dlouho v mínusu ("Pane Tkaloun, vy nám klesáte!" "My vám chceme klesat!") a tím celá korespondence končí. Dokonce si toho všímají i o svátcích, pošťáci sice pořád mají práci, ale v době SMS, MMS, mailů a kdo ví čeho všeho, je vidět, že se už neposílá toho tolik v hmatatelné formě. A to už vůbec nemluvím o tom, že je to většinou psané strojově. Troufám se považovat aspoň trochu za pamětníka ("Heč, pamatuju mlíko v pytlíku."), vzpomínám, kdy papírnictví bylo moje druhé bydliště, odnášela jsem si domů různé soupravy dopisních papírů a psala si. Dopisovala jsem si s tetou, poslala mi dokonce v obálce několik fotek ze svatby, kterou měla před mým narozením. Jako občasná odběratelka časopisů jsem reagovala na inzeráty typu "Hledám kamarádku na dopisování", nemělo to sice dlouhé trvání, protože jsem byla trochu víc divná, ale stejně mě to bavilo a někdy naše konverzace trvaly opravdu několik let, ačkoli jsme se nikdy neviděly.

---

Ve škole jsme se učili, co všechno by dopis měl mít. Psáno v ..., datum, oslovení, na konci S pozdravem, že jsou dopisy formální a neformální a tak trochu si hlavu lámu, proč to ta děcka vlastně učit. Vždyť si to stejně opíšou jako tahák na test a pak dál budou všechno posílat v elektronické podobě, jako krátkou SMS, vykašlou se na i/y a budeme celkově rádi, když se nerozšíří móda zkratek. LOL. A ani nemám docela představu, jestli děti posílají pohlednice z táborů, škol v přírodě, lyžáků... Nebo jen vyblejsknou ksicht u stromu a hodí to na FB, případně rodičům pošlou MMS ("Babi, ty chceš vidět fotky z lyžáku? Tak to počkej, připojím se k wifi...")

Když ale zašmátrám v paměti (a vezmu v úvahu, že v srpnu slavíme druhé výročí), několik blahopřání k svatbě přišlo poštou. A hlavně jedno, ze kterého mám radost asi největší. Od Chrudoška. Není to nějakej blb, ale věčně unavená spolužačka, co pořád spala na lavici a probudila se jednou tak nešťastně ve chvíli, kdy nám češtinářka vykládala něco o nějakém Chrudošovi, protáhla se a do ticha se zeptala "Co zase já?". A už jí to zůstalo, protože na to oslovení evidentně slyšela. A právě Chrudošek mi poslala asi to nejkrásnější blahopřání, jaké jsem mohla dostat. (Ano, je trochu uhozené, ale je přesně takové, jak jsme se bavily, dokud jsem ještě byla svobodná a rozlítaná. Koncovky -oš /jako ChrudOŠ, je nejlepší udělat si ze sebe srandu/, baterka, co tam není..... prostě celá ona.)

Čímž se dostávám naprosto nesobecky ke mě: Kdy jsem naposledy něco napsala já? Dlouho jsem měla pauzu a abych se přiznala, taky žiju více v mailech, ale je to týden, co jsem vysmolila po dlouhé době delší psaní a poslala to. A ano, hlavním důvodem bylo to, že babička prostě mail nemá a asi ani mít nebude. A protože se jednalo o monolog důležitý a dlouhý natolik, že by ho později mohla interpretovat rodině "tam u ní" jinak, než jsem to myslela, takže jsem si vyškubla z A4 sešitu prostřední listy a napsala všechno tak, aby to mohla ukázat ostatním. Nejednalo se o nic příjemného, kdybych se o tom rozepisovala víc, psala bych to do skříňky Pandorce. Ano, byla jsem zlá, sprostá a neuctivá, protože mě pořád někdo nutí k tomu, abych se vyjadřovala k věcem, které mi jsou už docela ukradené a pro něho jsou středobodem vesmíru. Co ale vědět můžete: rozhodla jsem se odstřihnout kontakty s částí rodiny, která se ke mě rodinně nechovala 2 desetiletí, což mi samozřejmě pořád strkají pod nos a o tom vím díky jejich občasným kontaktům s mým otcem, který má věčnou potřebu si stěžovat. Je prostě čas pochopit, že i já si můžu určit, kam budu investovat svoji energii a že jsem rodina především se svým mužem a dcerou, zbytek jsou pouze "volitelní členové", se kterými můžeme být v kontaktu a rozhodně nemusíme jen kvůli částečné shodě v DNA.

Minulý týden jsem také díky narozeninám Kozla (Den Kozla byl v Popovicích včera) odešla s mužem z hospody s dárkem: magnetkou na lednici a bločkem. Já byla nadšená a muž trochu vyděšený. Hlavně proto, že se bojí vzkazů. Pro některé lidi jsou právě vzkazy na lednici to nejdelší, co kdy v životě napsali. A Dan se děsí toho, že když si začneme psát, znamenalo by to, že spolu nemluvíme, že se nevídáme a že se míjíme. Ten můj blázen. Hlavně je pryč doba, kdy jsme si nechávali na stole vzkazy, jen několik slov na papíru. Byla jsem často v práci a on se staral o svoji a ještě o chod domácnosti, psával mi, že je mu se mnou dobře, ale vlastně jsme nebyli moc spolu, spíš já vedle něho spala v posteli naprosto vyřízená. Doba vzkazů je pryč a možná rozumím, proč se toho bojí, ani mě to nebylo příjemné, ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem se jeho vzkazům smála a červenala. Papír naštěstí snese všechno, takže na psaní seznamu na nákup je to taky dobré :-)

Doba se prostě mění, i my se od kouřových signálů, cvičených holubů a marseovky dostali až k dopisům, telefonu a k počítači, bez kterého by blog.cz byl asi namydlenej a hlavně imaginární. Pokrok nebyl vždy špatný, ale na druhou stranu je škoda, že některé věci potom mizí a stávají se vzácností. Ale to by ten článek byl až moc pesimistický. Raději vám doporučím tématický film, u kterého asi pro dnešní odpoledne skončím a také citátem:

"My ale máme semafory? Proč ještě používat poštu?"

"Semafory jsou dobré, pokud chcete vědět čísla z humří burzy v Janově. Ale nemůžete do zprávy vložit lisovanou květinu, uronit slzu, zpečetit polibkem lásky...."

ZASLANÁ POŠTA (TERRY PRATCHETT)