Ano, vím, že jsem se neozvala nějakou dobu, ale nebyla na to ani chvíle, ani nálada. V pondělí přijel na návštěvu otec, už když se mi v sobotu na Danův telefon ohlašoval (můj telefon je nefunkční, operátor chce zaplatit, kdo by to čekal?!), po zavěšení mě přelila vlna paniky a znechucení současně, Dana jsem donutila, aby v pondělí odjel zase s kamarádem do Belgie a zachránil se aspoň jeden z nás. Dan má tátu sice rád, já ho mám taky ráda, není zlý, ale je to takový ňouma a když slyšíte jednu věc už potřetí... Navíc způsob, jak to celé prezentuje vás otravuje, nemám nic proti, když někdo řekne svůj názor, ale nepotřebuju to slyšet celý den, navíc pořád se stavět do pozice ublíženého chudáka, se kterým si každý utírá zadek (no, táta je fakt trochu ňouma, takže je pravda, že zrovna u něho je to oprávněné, ale ani fňukání a přání rakoviny bohatým není zase tak moc v pohodě) a každých 5 minut spekulace, co by dělal, kdyby vyhrál ten jackpot ve sportce.
V pondělí se grilovalo, takže den byl ještě docela klidný. Ono se celkově blbě mluví s plnou držkou. Dan to několik hodin zmákl, pak už to zůstalo na mě, ale otec plánoval druhý den návrat k sobě, takže jsem nečekala komplikace, ačkoli v jeho případě bych se měla už konečně jednou provždy poučit a nevěřit termínům. Úterý bylo ve znamení procházek, bylo i docela příjemně a tak jsme se vydali i na delší trasu. Nejdříve okružní cestou přes luhy a háje k hrobce pana Ringhofera (kterého jsem do doby nastěhování sem ani neznala, ale při pohledu na udržované lesy a oboru mi přišel i sympatický, navíc jeho potomci uvařili první várku piva v Popovicích), na to, kolik vážím(e), mě po těch kilometrech odcházely nohy, ale po obědě otec mluvil stejně vehementně jako předtím, takže jsem mu chtěla aspoň trochu ubrat dechu a donutila ho, aby mě doprovodil na druhý konec vesnice, kde je z kopce krásný výhled na většinu domů a zahrad. Jako silnému kuřákovi to mělo dělat aspoň nějaké problémy, ale asi ten vesnický vzduch dělá kouzla, což mě zrovna v tu chvíli štvalo. Takže zadýchaná jsem nakonec byla sama a s bolavýma nohama (a hlavou) spala jako děcko.
Středa s tátou. Ano, čtete dobře, táta změnil plány z minuty na minutu. Možná vám to nepřipadá jako zlé, ale tohle mi dělá pořád. Jako když přijel minulé léto. Přijel sice ohlášen, ale že se zastavil na 5 dní, jsme zjistili asi 5 hodin po jeho příchodu (a také příchodu smradu jeho nohou), moc se divil, když mi ujely nervy a dost nahlas se zeptala, kdy měl v plánu nám to říct a případně se zeptat, jestli nemáme nějaké plány. Ale zpět ke středě, otec opět používá až moc držkové svaly a mě rychleji tečou nervy.
Teď tady sedím, 24 hodin si užívám klid, dokonce ani nemám zapnutou televizi. Dan měl přijet včera, plány se trochu změnily a dorazí dnes v noci a i potom se těším na to, že budeme vedle sebe ležet a mlčet, jen poslouchat ticho s hlavou na jeho rameni. A ačkoli mám už takovou dobu pauzu od svého otce (který nezapomněl říct, že možná přijede ještě tento měsíc na PÁR DNŮ), jsem stále pořád napnutá, naštvaná za ty kecy, které plácl. Jak mě to mohlo tak sebrat?! Je pravda, že jsem počítala s jednou možnou variantou. Počítala jsem s tím, že se do mě bude obouvat kvůli postavě, bylo by mu to přinejmenším podobné. A já bych měla potom příležitost mu vytmavit, že jsem tady doma a proto nemusím tohle poslouchat, případně ať přijede nejdříve o vánocích, protože do té doby hodlám být tlustá a vykázat ho na zastávku. Asi jsem s touto variantou počítala až moc, nestalo se tak a já si ho užila opravdu až moc. No, příště snad budu chytřejší :-)
Komentáře
Okomentovat