Ema má mísu, máma má lahev

Nevím, jestli se mi to zdá, ale docházím k závěru, že čím dál tím víc matek na mateřské utápí stres v lahváči doma , ještě lépe někde v parku i s kočárkem, úplně nejvtipněji s kamarádkou na zahrádce hospody a se samotným dítětem doma. Jako jo, já taky slyšela něco o poporodní depresi, ale že by to bylo až tak nutně potřeba prolít chlastem? Co je k tomu vlastně vede? Že mají starosti, perou plíny (pokud nemají jednorázové), jsou pořád zalezlé doma jako krtci?! A to se jako zlepší, když si čuchnou k pití? Mě by štval ten bolehlav druhý den, když už pominu fakt, že dítě do sebe dostane taky dávku během kojení. A ten fakt není žádná hloupost, sama bych si nedovolila dát po porodu ani malý pivo ke guláši s chlebem.

Jsem asi divná, já se těším. Zároveň se bojím. Těším se na to hezké, na procházky s kočárkem, mazlení, sledování jak spinká, koupání, přebalování a "praní posraných plínek" (máme látkové) . A vlastně se svým způsobem těším i na to, že se budu bát. To už doopravdy je divný. Těším se na tu zvláštní starost, která mě bude nutit nespat a hlídat u postýlky, jestli dýchá, jestli je ve správné poloze, jestli jí není vedro... A bojím se toho, že třeba nebudu mít mlíko (to fakt nevím, jak to hladovému novorozenci vysvětlím), že nepoznám, když se něco stane (když to nebude jedna z možností: posraná-hladová-prdíky, ale něco vážnějšího), že podědí moje šilhání, můj "upíří zub", můj nos a moji bílou kůži. A ani tenhle strach by mě nedonutil pít. Proto to prostě nechápu, možná to chápete vy a napíšete mi to aspoň do komentářů ;-)