Co pro vás může být katastrofa globálního rázu a zlo největší, může být pro mě blbost. A samozřejmě i naopak :-)
****
Tentokrát se k tomuto tématu nechci vyjadřovat nijak velkodušně, zamýšlet se až moc a hledat zajímavosti. Vlastně po prvním přečtení mě napadlo přibližně to, co už bylo od pondělka tolikrát napsáno a prostě mě nenapadlo nic nového, na druhou stranu se mi nechce opakovat už napsané. Takže shrnuto: Ano, dělit lidi, názory a situace pouze na dobré a zlé je až nereálně černobílé a to prostě nejde (pokud nemluvíme o masovém vrahovi, co ho jeho hobby jenom baví). A ano, je pouze na nás, jak se k situaci postavíme a jestli ji budeme považovat za zlou nebo ne, případně do jaké míry se tím necháme ovlivnit- a tedy jak moc nám to zkazí den a život. Asi to závisí na tom, jestli vidíme sklenici poloplnou nebo poloprázdnou, jak moc věříme v lidi, sebe. A taky na morálce, kterou si rozvíjíme od dětství.
****
Vzhledem k tomu, že jsem dlouho nepsala o sobě a chovala se tedy dost nesobecky, napravím tento dojem a budu opět sobecky zahlcovat své okolí tím, jak jsem si užila včerejšek. Jednoduše jeden příklad.
Moc jsem se nevyspala, večer jsem byla nervózní jako vždy. Pokaždé, když mám někam jet, říkám si, že nesmím zaspat, musím stihnout autobus, doufám, že se mi neudělá zle, že mi neotečou nohy cestou domů (autobusy jezdí velmi podivně v našich končinách a proto spoleh na vlastní nohy se stal povinností), navíc jsem se bála, že zmoknu a taky toho, že by mohlo být naopak velké vedro a když se ten guláš v mojí hlavě rozležel, nebyla jsem schopná usnout a spala jsem sotva pár hodin. Byla jsem polámaná, ale sprcha mi opět pomohla, oblékla jsem si jenom šaty a dokonce jsem se stihla v klidu najíst, autobus jel včas a vše šlo dobře asi do desíti kilometrů před Prahou. Zácpa, jak jinak.
Jo, plaším. Jedu zbytečně a nemožně brzo, od 8:30 mám ultrazvuk, v 9:15 mám na druhé straně budovy sezení na diabetologii (kvůli těhotenské cukrovce mám už tři týdny dietu, nesmím sladké a ano, dost mě to s*re), ultrazvuk ale pravidelně mívá skluz a tak doufám, že všechno stihnu. Proto vlastně jedu tahle brzo, do porodnice jsem doběhla 15 minut před první schůzkou a byly přede mnou jen dvě maminky. Říkala jsem si naivně, že to bude v pohodě, postupem času mi docházelo, že čas plyne a nic se neděje a byl to fakt, doktorka se trochu zasnila u kafe a tak začala ordinovat AŽ v těch 8:30 a začala, samozřejmě, těma maminkama přede mnou.
Nervózní a vyklepaná jsem se dostala na řadu v 9:03, ty dlouhé minuty předtím jsem zvažovala odchod na diabetologii, přeobjednání ultrazvuku, přeobjednání diabetologie, vlastně jsem se sama v čekárně rozbrečela jen proto, že jsem nevěděla, co dělat. A tento jev se mi od začátku těhotenství stává dost často, jako kdyby část mého mozku a jakási... schopnost racionálně a objektivně zvážit situaci a zařídit se podle toho, prostě zmizela (to jsem se rozbrečela kolikrát na vrátnici už jen proto, že jsem se nevyznala v plánku budovy a prostě nevěděla, kam jdu, při pokusu zeptat se na cestu mě záchvat přepadl znovu a já se zakoktala a rozbrečela znovu... prostě hrůza). Takže když se konečně otevřely dveře a sestra mě hlásila jako dalšího pacoše, byla jsem sice šťastná, že se už nepřeobjednám tady a jedna z variant tedy padá, ale taky jsem byla bledá z toho, že nemám šanci být včas na druhé schůzce- a já nerada chodím někam pozdě. Dilema, opět.
Položila jsem se na lehátko, vyhrnula šaty a doktorka párkrát klikla a přeměřila hlavičku, potom jen klik-klik-klik a byl změřený hrudník, klik-klik-klik a změřila holeň miminka. Vlastně stále máme tabulkové miminko, všechno je v normě, je zdravá, tělíčko je v pořádku a všechno funguje. To je paráda. A dokonce jsem se z vyšetřovny dostala v 9:13, což znamená, že když po chodbě lehce popoběhnu, stihnu i tu diabetologii načas. Takže taky důvod k radosti. A místo toho, abych byla šťastná, že to všechno přece jen vyšlo bez zbytečných problémů, zlobím se a zase řvu před lidma. Tentokrát proto, že se zlobím na ty maminky přede mnou a doktorku. Zlobím se, že ony se pohledem na monitor kochaly 20 minut, užily si to. A já měla jen pár minut, vztekala jsem se, že mě o ten čas s malou okradly a dokonce jsem ani nenesla fotku, protože "malá je už tak velká, že se nevlezla nijak kloudně do záběru". Tatínek má, holt, smůlu.
Ubrečená jsem se donesla do ordinace, sedělo tam pár dalších maminek a já nebyla zdaleka poslední. Paní doktorka měla takové to úvodní povídání, co můžeme jíst a co ne, proč ne, co hrozí miminku... Sedím tam vlastně znechucená, ačkoli chápu, že ty informace důležité jsou a můžu být ráda, že se s tím povídáním vůbec obtěžuje. Taky můžu být ráda, že jsme dostaly glukoměry a proužky na měření cukru, dokonce jsme se s tím učily zacházet a dostaly jsme hromadu papírů (až jednou pojedu do sběru...).... A mě místo toho ještě stále štve ten ultrazvuk, štve mě, že poslouchám něco o novorozenecké žloutence, možné poruše soustředění a sklonu k hyperaktivitě kvůli cukrovce v těhotenství. Já to vlastně nechci slyšet, chci domů a zase na chvilku vypnout pod teplou vodou, smýt ze sebe ten pot. Vlastně se stal mým společníkem po zbytek dopoledne, šaty se na mě lepily, ve vzduchu bylo neuvěřitelné vlhko a začala se mi motat hlava. Doploužila jsem se na zastávku a autobus mě dovezl domů, tedy kousek k domu, opět mě čekala cesta jen 2 kiláčky z vedlejší vesnice (a hezky přes celou naši vesnici, nejdříve do šíleného kopce a pak z něho dolu).
Vylezla jsem z autobusu a bylo mi špatně, nohy začaly natékat po prvních desítkách metrů. Musím uznat, že jsem dlouho nikam nešla a tak ta reakce nohou není divná, ale mě chůze vždy tak moc bavila... A po nohách se ozvalo břicho, malé se zase něco nelíbilo a tak mi začalo tvrdnout, což ve mě vyvolalo opět jen další vlnu nevolnosti a mdlob. A já, naivka, si myslela, že to po třetím měsíci (a tedy odeznění ranních nevolností) bude hračka- houby. Vydrápala jsem se na kopec a říkala si, že to nejhorší mám za sebou, nemohla jsem popadnout dech a měla jsem takový pocit v kolenech a kyčlích- že pokud se na chvilku zastavím, už nebudu schopná udělat jediný krok. Z kopce jsem se setrvačností skoro rozeběhla, před hospodou jsem ke vší smůle potkala tchána, který se urazil, že se s ním nezastavím a odmítám se s ním bavit. Ano, odmítám, protože se nenechám vyslýchat jako děcko, kde jsem byla a co jsem tam dělala. Řekla jsem, že jdu z úřadů, vzhledem k tomu, že není úřední den, doufám, že mu dojde, že se o moji dělohu zajímat prostě nebude. Debil jeden vlezlej.
Došla jsem k obchodu, cítila jsem se špinavá, uondaná, zadejchaná, ulepená a nešťastná. Po tom setkání s tchánem jsem byla ještě víc otrávená, už jsem nechtěla s nikým mluvit, nemít kolem sebe lidi. Zastavila jsem se tam, vnutila jsem se do úklidové místnosti, kde jsem si v předklonu nad dřezem namočila vlasy pod tekoucí studenou vodou. Aspoň chvilku cítit něco studeného. Domů to byl naštěstí jen kousek, Dan zrovna vařil lehký oběd, odploužila jsem se do sprchy, pak se mu vyplakala na rameni, když chtěl slyšet moje hodnocení dne. Objímal mě a pořád mi opakoval, jak to bude všechno dobrý, ikdyž jsem slyšela, že se potichu směje tomu mému zmatkování. Každý to prostě bereme trochu jinak :-)
****
Tak vidíte děcka, pamatujte si poučení "V ženské se nevyznáte", nebo zdlouhavěji "Můž myslí na A, počítá s A, řekne A. Žena řekne A, myslí ale B a za chvilku C, současně počítá ale i s D a E, spokojila by se i s F, ale ať se nakonec stane cokoli, je to stejně špatně, protože tou dobou chce už pouze G, ale nakonec dostane pouze velké H..." A už vůbec je nemožné vyznat se v těhotné, když s ní cloumají hormony ;-) A pro těhotnou je těžké vnímat některé dobré věci jako pozitivní, dokáže se naštvat kvůli nějaké kravině, ačkoli by bylo logičtější mít radost, že to dopadlo, jak to dopadlo. Ale takové zkraty občas může mít kdokoli.
****
Komentáře
Okomentovat