Dvakrát z autobusu

Znáte to, nosíme sluchátka, abychom se s nikým nebavili a raději si dřepíme ve vlastním světě, ve vlastní hlavě a s dobrým songem. Ale co dělat, když chcete svoji písničku a nemůžete prostě sedět s klapkama na uších?

Tohle se mi stalo loni v létě, bylo hezky a tak do Prahy jelo dost lidí, stejně jako já a Dan. Prostě spousta výletníků, fesťákových nadšenců, co jen projíždějí, mládeže jen tak courající a měnící vzduch. A taky babiček s vnoučaty, které se jen chtějí projít a případně ratolest vytáhnout do cukrárny. Před námi na sedadle seděla jedna malá babička, oblečená jako z minulého století, ale v jejím podání to celé vypadalo vlastně věrohodně a svým způsobem i příjemně. A vedle ní ještě menší holčička, které mohlo být tak 5 let, oblečená do námořnických šatů s límečkem okolo krku, s dlouhými vlasy v copech a s moc hezkým drobným obličejem. Byly obě jako obrázek.

---

A autobus se zaplňoval, to jsme teprve před chvílí vyjeli a spousta zastávek nás ještě čekala. Babička si s malou slečnou povídala, nejspíš měly v plánu zajít se podívat na nábřeží a krmit labutě, potom se podívat do parku a cestou koupit dárek mamince. Ale staří lidé dlouho neudrží krok s mladou hlavinkou, to je samé "Proč?" a "Jak?" a "Kdy?". Tak se babička na chvilku odmlčela, aby nabrala opět síly a nechala malou slečnu koukat z okna, což ta malá brepta využila k tomu, aby si na právě vymyšlenou melodii zkoušela pobrukovat zdánlivě nesmyslně poskládaná slova. Chvilkama převzala kousek ze Skákal pes, nakonec dějovou linku poskládala tak, že "skákal pes, ikdyž prší prší jen se leje, ale není nutno, aby bylo veselo, protože okolo Hradce v malé zahrádce..." a tak dál, až se melodie na chvilku vytrácela v motanici slov z básniček a písniček už napsaných a taky nově vymyšlených. Protože, když jste ji poslouchali opravdu pozorně, zjistili jste, že se na ten dnešní výlet moc těší, maminka má zítra svátek a protože je bráška nemocný, jede do Prahy jenom s babičkou, ale to nevadí, protože maminku a brášku uvidí večer před spaním.

Mě to bavilo, ani mě nenapadlo zacpat si uši sluchátky, jak to dělal každý druhý. A s pobavením jsem zjistila, že i Dan pozorně poslouchá, s čím ta malá slečna přijde. Občas jsem ho přistihla, jak se usmívá, když se v té motanici slabik zamotala, ale -jak mi potom nezapomněl připomenout- snažila se hlavně dodržovat obyčejný rytmus, aby vycházela slabika na tón a ještě víc ho těšilo, že se snaží o něco jako refrén. A to ho těšilo, ačkoli obsah byl zmatený.

Ne všichni ale sdíleli naše pocity. Zaslechla jsem názory pubertálních holek (zmalované jako do cirkusu a oblečené, jako kdyby právě utekly z klece tygra- ale prej je to tak dneska moderní), že je to strašný, že by ji někdo měl okřiknout a "jako vychovávat, ne?". No, tak dobře, malá byla slyšet, v tom přeplněném autobuse byla hlava na hlavě, takže se kolem jejich sedadel tísnilo opravdu dost hlav, které měly možnost vnímat naplno tohle pobrukování. Dívčímu kroužku nakonec odpověděl -překvapivě- asi dvacetiletý kluk, který se přidržoval tyče v těsné blízkosti babičky. Jeho výrok "Jen ať si klidně zpívá, aspoň z ní nevyroste nudná kráva bez fantazie!" asi nikdy nezapomenu. :-)

***************

Tento týden jsem musela vyjet do Prahy znovu, absolvovat pár vyšetření a oběhnout pár úřadů, takže jsem byla nadšená, když se mi povedlo stihnout autobus, u kterého jsem už ani nedoufala, že ho stihnu. Dokonce jsem měla možnost vybrat si sedadlo a tak jsem se posadila k řidiči (ten den mi nebylo nejlépe), kterého jsem neznala a viděla jsem ho poprvé. Jakmile zavřel dveře, pustil si kazeťák (ten autobus byl opravdu hodně starý) a z repráků po dobu dalších 50ti minut hrála ABBA.

Chápejte, proti tomuto druhu hudby nic nemám, ačkoli to není můj hrnek kafe. Je to stejné jako u Jacksona, tuto hudbu znám, neposlouchám, ale zároveň uznávám, že ve svém oboru byli dobří. A ABBA není zase tak neznámá, poslouchala ji hodně moje máma, takže jsem znala každou písničku. Nejvíc mě ale pobavil ten moment, kdy jsme popojížděli v zácpě k semaforu v nekonečném štrůdlu a řidič místo nějakých nervů a kyselých obličejů zářil jako sluníčko, dokonce párkrát zatleskal do rytmu, do rytmu si podupával a co víc- začal si sám zpívat a cvičit do rytmu hlavou. Ten chlap byl prostě naprosto v klidu, odpočatej a rozzářenej, ačkoli jsme nabrali asi deset minut zpoždění a on musel přidat, aby to dohnal. Smála jsem se celou cestu a nepustilo mě to ani po návratu domů.

*****

Víte, ono je snadné s nikým nemluvit a nasadit si do uší sluchátka, zapnout přehrávání a nevnímat. Sama to dělávám, když mám náladu a nebo se potřebuju probudit. Ale co mají dělat ti, kteří jsou na sluchátka v uších malí, nebo musí mít uši volné pro pokyny cestujících, kteří hlásí cílovou stanici ;-) Neofrňujte se nad nima a spíše si to užívejte, vždyť o tom hudba přece je :-)