Hledám muže jako je pan Darcy

Přiznejme si, že často máme na protějšek až nadmíru vysoké nároky. Vlastně to většinou přejde po prvním vztahu s někým, kdo přesně odpovídá požadavkům a ukáže se, že naše původní představa byla až moc... nezralá a... idealistická? Je to to slovo? Nejsme náročné, chceme jenom obyčejného prince na bílém koni, protože ho sehnala i Popelka, Růženka, Pretty Woman a všechny s ním žily šťastně až do smrti. A vzhledem k tomu, že se očividně nejednalo o toho jednoho a samého chlapa, plyne z toho, že jich na světě běhá víc, takže šance čapnout za ruku jednoho z nich tady prostě je. A pak ho najdeme a zjistíme, že se s ním nedá mluvit o ničem jiném, než je jeho maličkost (nebo velikost), neutratí za vás v restauraci ani korunu, nikdy vám nepodrží dveře a naopak vám podrží koupelnové dveře před nosem zavřené, když vy se chcete jen umýt a on ještě nemá hotové vlasy.

Jak se rozběhlo Téma týdne, přečetla jsem si pár článků o tom, jak někdy utíkáme mimo realitu do světa knih a filmů, což je sice parádní relax, ale vidím jako trochu nešťastné, když si prožitky a postřehy z knih taháme do skutečného života a podle měřítek z knih posuzujeme takovou maličkost... jako je třeba výběr někoho, s kým hodláme být po zbytek života a kým hodláme podmiňovat svoje vlastní štěstí. Zní to blbě a necitelně. Ale uznejte, holky, že každá druhá holka po přečtení Padesáti odstínů chce alespoň telefonní číslo toho slavného pana Greye. A teenky po nocích plánují svatbu s Edwardem Cullenem a nebo vzdychají po Jakobovi.

---

Pomohlo by, kdyby si pánové přečetli Pýchu a předsudek? Nebo by to stejně nemělo smysl?

Je vůbec rozumné čekat, že někde v reálném světě žije někdo popsaný v knize? Není lepší slevit ze svých nároků a neřešit, jestli je vysoký, hubený, malý, širší a kašlat na to, jaké má oči a jestli je blond? Proč to prostě nebrat jako příjemný bonus a překvapení?

Vždyť kolikrát je náš první soupis požadavků na prvního (a tajně doufáme -i na posledního) přítele podobný výčtu vlastností fiktivní postavy, která nikdy nežila a žít nejspíš ani nebude, navíc v té knize ten imaginární mužský chodil s imaginární ženskou, která nebyla ani zdaleka jako ženské z masa a kostí, takže kdo ví, jak by se s realitou popasoval takový týpek vytržený z románu, kdyby na něho živá holka vybalila všechny požadavky, sny a přání. A tak, abychom netrápily imaginární muže a naše tajné hrdiny z knih (které ale stejně bezmezně milujeme), běháme po světě a sháníme toho svého ideálního muže, který se, bohužel, nedá koupit v obchodě a ani se kolikrát nezdržuje na stejných místech jako my. Prostě, chlapi jsou trochu jiné živly než my, ačkoli i oni někdy ztrácejí hlavu.

Třeba můj tatínek. Ženských už pár potkal a tak snížil svoje nároky na minimum. On nepotřebuje dokonalou ženu, jen by rád takovou, která je ještě mladá, hubená, klidně i s dětmi, ale dostatečně zachovalá pro jedno společné, nekuřačka, ne ožrala, mohla by mít auto, kdyby měla chatu tak taky dobře a jachta na Bahamách by byla takový milý bonus. Ne, není náročný. Táta k tomu nedošel díky knihám a filmům, takovou ženu si vybásnil sám ze své hlavy. Pánové celkově čtou většinou o jiných věcech, baví je fantasy, sci-fi, detektivky, King... rozumím, mě taky občas chytne slina po něčem jiném. Přiznejme si ale, že sehnat přítelkyni jako z porna, je dost těžký. Asi tak těžký, jako chytit za ruku pana Darcyho a namluvit mu, že já jsem docela jako Elizabeth.