Na články chudý srpen

Já vím, nenapsala jsem toho dost a blog jsem zanedbávala. Vyplodit jeden článek za měsíc je... nanic, hlavně když máte i nemáte o čem psát. Ale nezvládám dlouho sedět u počítače. Nezvládám ani dlouho stát. Už vůbec nezvládám dlouho chodit. Vlastně už jen dvoukiláčkový úsek -mezi autobusovou zastávkou ve vedlejší vesnici a naším domem- je abnormálně dlouhý, vemu- li v úvahu, že už po 200 metrech mě začne bolet břicho. Malá prostě už není tak malá a je spíše hodně těžká. Pronese se. A nezvládám ani dlouho ležet v jedné poloze, protože pak se ozvou kyčle, kolena a bederní páteř, i v noci se budím jen kvůli otočení na druhý bok.

mučili jsme psa... vykoupali jsme ho :-D

---

A tak jsem byla hodně doma a snažila se být alespoň trochu prospěšná, což mi taky nešlo vždy. Na očním mi doktorka řekla, že rozostřené vidění je normální. Že až po půlroce hormony spadnou do starých hodnot, bude všechno ok a já uvidím víc. Vlastně mám pocit, že veškeré filmy, které s Danem sledujeme, já spíše slyším. Víc než polovinu filmu totiž neudržím pozornost, rozostřím a jen poslouchám, někdy nevydržím ani to a odpadnu po dvaceti minutách. Což mě štve hlavně proto, že nemám všechno ušito. Mám rozdělaný mantinel na postýlku, ještě mám před sebou trochu šití, ke kterému nejsem schopná se dokopat. A tak mě přepadá víc znechucení než předtím.

Těhotenská cukrovka mě už nebaví, hlavně, když jsme dostali celou tašku švestek/blum, Dan se toho musel zhostit sám, protože mi trhalo srdce dívat se na ty kynuté i bramborové knedlíky, povidla obyčejná i se skořicí, občas nějakou tu šťávu... Už chci mít po porodu a všechno to sníst :-D zatím je jen velká zásoba knedlíků v mrazáku.

Dan se drží dobře, je mu jasnější, že mu dochází čas a tak se rozhodl s tím pohnout. Vyrobil kolíbku, vymaloval polovinu pokoje (pak mu došla barva), dokonce několik dnů jel trojitou směnu. To totiž ráno začal dělat v dílně, když mu zasychalo lepidlo, přiběhl domů a maloval zeď a když zasychala zeď, postavil se k plotně a nebo běžel pracovat k sousedům pro pár korun, abychom měli něco v lednici. A jak se malovalo, tak se šoupalo s nábytkem. A tady se do děje dostávám já, protože jsem krabicovala všechno uvnitř, lehčí ukládala sama a těžší tahal muž. Potom někdo musel skříně vyčistit, Dan je většinou odnesl do dílny, protože se musí ještě doopravit. Jedna skříň se zrušila úplně, takže máme doma překážkovou dráhu. A po malování někdo musel vydrbat podlahu, což se nejlépe dá na kolenou, což se ovšem nelíbilo té malé šťouchalce, protože se cítila utiskovaná. Bylo to prostě rodeo a rodeo to bude dál.

Jen co se Dan vrátí. Včera odjel. Po měsíci. A protože končí prázdniny, bude jezdit jako předtím, stejně často a na stejně dlouho. Dost se bojí, že nestihne dokoupit věci, které ještě chybí. A bojí se, že odjede a já tu zůstanu na porod sama. A tak mě tu nechal se seznamem telefonních čísel na kamarády a známé, kteří by mě mohli odvést (no, já si raději zavolám sanitu) a taky na jeho matku a dceru, které by mi mohly pomoct s věcmi do porodnice. Je to trochu monstrózní. Snad to nebude taková tragédie a zvládnu to s chladnější hlavou než polovička :-D