A tak jsme se potkaly...

Probudila jsem se a všechno mě bolelo. Jako kdyby po mě celou noc jezdil traktor a nemilosrdně drtil všechny kostičky. Bylo kolem šesté ráno, na JIPku mě přivezli okolo třetí, jak hlásila sestra. Třetí... to znamená, že jsem na sále byla docela dlouho. Když mě tam vedli, bylo po půl druhé. A podle té paní v roušce (cha, kdo neměl na sále roušku, ať se přihlásí- každej ji tam měl) mě chtěli uspat jen na 50 minut. Tak se mohlo něco stát. Mě? Nebo malé? Malá, kdy ji uvidím?

Zase jsem odpadla, zjistila jsem, že nejdříve musím dohonit spánkový dluh a potom teprve můžu zkoušet i něco vymyslet. Probudila jsem se kolem deváté, prospala jsem úspěšně vizitu, ale podle sestry jsem o moc nepřišla. No, paráda, a mluvili o dceři? A neříkali, kdy nás dají dohromady? Prej to byly takové klasické lékařské pindy. No, tak to nic konkrétního už asi nezjistím. Zjistila jsem, že nedostanu nic k jídlu, naposledy jsem jedla včera to jídlo v restauraci s mužem, teď jsem si nechala marně zdát i o něčem obyčejném. Taková rýžová kaše, koprovka, čočka na kyselo, i primitivní vývar z uzeného. Nebo mi aspoň dejte piškoty a marmeládu. Nic, smůla.

když za náma třetí den přijel Dan na návštěvu...

---

Na pokoji jsme byly tři, já vyfasovala nejsuprovější místo u okna, takže jsem se začínala pomalu grilovat na sluníčku. A tak jsem zjistila docela brzo, že mi brýle uložili na stolek a docela daleko, prostě na ně nedosáhnu. A čaj je v konvici, na kterou dosáhnu jedním prstem. Sestra nám poradila, abychom cvičily s nohama, krčily je a přitahovaly špičky k tělu a na opačnou stranu. Důrazně nám nedoporučovala točit se na bok, což mi bylo tak docela fuk, bez otočení se ten čaj sám nenalije. Hodinu si nikdo nevšiml, že nemám nic ve sklenici, ale co, je víkend, jsou tu jen dvě sestry a pacientek je stále stejně. A telefon, měla bych dát vědět muži. Nemám vlastně ponětí, co bych mu měla dát vědět, ale pro začátek fakt, že žiju, je dostatečný. On se tak moc bál. Já vím, že se tak moc bál, že se něco posere a že umřu. Moc se bál toho středověkého zvyku mnoha žen- umřít při porodu. Jsem sice ve viktoriánské budově (Apolinář), ale tyto zvyky mě neberou. A ten blbej telefon.... je v tašce, na kterou nedosáhnu ani na boku. A kdo ví, kde je nabíječka. Sestra nejspíš slyšela moje myšlenky a hlásí, že na JIPce se díky monitorům a sondám nevolá. No, nevolej vole.

Bylo deset a já začínala být nervózní. Malá se na svět podívala okolo druhé a já byla už osm hodin bez ní. Bála jsem se podívat na břicho. I jen si sáhnout. Nejsem padavka, řezali do mě už tolikrát- možná proto. Možná právě proto, že do mě už řezali tolikrát, mám strach z toho, co zjistím. Že mi udělali další jizvu? Jednu mám svisle podél pupíku, odmala. Druhou v oblouku pod ní, takže to zvdáleně připomíná dětsky namalovaný obličej- nos jako čárku a lehce stranou pusa. Kam mi mohli udělat další jizvu? Zbyde na mě ještě vůbec něco bez stehů? Podívala jsem se a s úlevou zjistila, že se doktoři rozhodli použít tu moji "vysmátou" jizvu pod pupíkem, byla z operace kvůli nezhoubnému nádoru za vaječníkem, takže ji nejspíš jen obnovili a prořízli hlouběji k děloze. Bolelo to jako čert, ale oproti sobotě to byla pohodička.

Deset hodin a deset minut. Přichází sestra s miminky a mě si nechává nakonec. Připomínám si, co jsem se naučila během poctivého cvičení a krčení nohou, zkouším se vydrápat na posteli výš a ovládáním zvednout matraci pod hlavou, abych víc seděla. To břicho přichází k sobě a není to nic příjemného. Sestra mi podává oranžovou deku a v ní zabalenou malou hlavičku, hodně hubeňoučké tělíčko, červený obličejík. Byla maličká, moc maličká. Nebyla pomačkaná, já se na to vlastně těšila- že uvidím celou tu záležitost s porodem tak naturalisticky (krev, blány, pomačkaný obličej a potom ten pláč- ten krásnej pláč). Neměla ani pořádné tváře, jak byla hubená, otevřela pusu a mrkala na mě velkýma očima a já si ji hned vzala k sobě, pevně ji objala a nebála se, že ji rozmačkám. Divné, měla jsem se bát, vždyť byla tak tenká- v první chvíli jsem ji ale chtěla držet a nepustit. Jako jsme to dělaly devět měsíců v břiše, taky jsem ji držela pevně u sebe a nepouštěla. A ona natahovala svoje ručičky (jako párátka) a chtěla pít, cítila jsem se najednou zoufale, protože jsem se tolik měsíců předtím bála, abych vůbec měla mlíko, abych nezklamala dceru už na začátku a odsoudila ji k výživě náhradní, ohřáté v mikrovlnce, dudlíku místo teplé bradavky s vůní těla a ne plastu. Jí to bylo očividně jedno, nejspíš ji už krmili a ona se natáhla z té normální potřeby po kontaktu a reflexu. Vyrazila mi tím dech. Ten neustálý kontrast- slabé ručičky a síla, jakou v nich měla. Jak se na mě sápala, jako by věděla, že jsme tu pro sebe a já jen potřebuju pomoct, abych mohla potom pomoci jí. Bylo mi do breku a brečela jsem dál, i když mi ji o chvíli později odnesli. Nahřát do inkubátoru, kam nosí miminka po císaři.

Přišla sestra a divila se, že brečím. Ne, ty trubko, já budu vysmátá, že jsem po osmi hodinách viděla na pár minut moji dceru, o jejíž nádech jsem přišla a kterou jsem si tak moc přála. Jako by těch pár minut bylo dlouhých jako několik hodin a my dvě si dokázaly ujasnit milion věcí jediným pohledem a pohlazením. A jako by těch pár minut bylo příliš krátkých na to, aby se takto ukončily, prostě ji předat znovu sestře a nechat ji, aby mi ji odvezla ve vozíčku spolu s dalšími miminy, ačkoli ona je moje a já její. V afektu jsem se natahovala po tašce a konečně jsem dosáhla na kapsu, kde ležel skoro vybitý telefon a přes přísný zákaz jsem Danovi poslala zprávu JSEM V POŘÁDKU, MALÁ TAKY, NARODILA SE V NOCI A JE TI PODOBNÁ.