Znáte to, nemusíte být kdo ví jakej pedant, co musí mít všechno nalajnované, ale někdy není na škodu vědět, co se na vás přižene, počítat s nevyhnutelným a tak se podle toho předem zařídit. Nebo si aspoň naplánovat Plán A a popřípadě i B, kdyby se muselo něco víc podniknout.
Jako malá jsem ráda měla přehled. Bavilo mě na začátku prázdnin do nového sešitu psát, co by se mi líbilo, kam bych ráda jela na výlet. Nebo kde jsme tedy byli, ačkoli těch výletů zase příliš nebylo. Ráda jsem se potom na konci všeho kochala, jak to mám hezky sesumírované, seřazené a uhlazené. A hlavně že se v tom vyzná každej debil, tedy i spolužačky ve škole, až se vrátíme do lavic a ony se budou ptát. Po prázdninách se každý ptal, kde a co jsme dělali.
Do dospělosti mi to moc nevydrželo. Plány se omezily hned po škole na poznámky v kalendáři typu: zajít na pracák, od 10:00 pohovor ve školce, vrátit knihy do knihovny, koupit dárek Martině k narozeninám. Můj život už nevypadal tak bohatě a tak jsem se rozhodla něco s tím dělat. Ale protože práci (alespoň v našem západočeském kraji) nepopoženete, knihy vracet musíte a domlouváte si další a další pohovory, vyřešila jsem situaci tak, že jsem ostatní věci přestala plánovat. Chodila jsem na procházky z náhlého popudu (nebo když mi ujel autobus a mě se nechtělo čekat), jen tak se zastavila na horkou čokoládu v cukrárně a když už jsem tam byla, napsala jsem kamarádce, jestli si nedá taky. Nebo z momentu překvapení a úžasu zkusila šít šperky z korálků (po nějaké době mi to sice i šlo, ale oči u toho trpěly). Tyto neplánované akce dodaly mému -do té doby jednotvárnému- životu člověka bez práce kouzlo a luxus říct si, co bych v danou chvíli chtěla a žádný nápad nebyl až příliš vrtošivý a hloupý (pokud se provedení dalo uskutečnit s věcmi v tu danou chvíli schovanými po kapsách nebo v batohu). Bolí mě nohy, mám hlad, chce se mi číst a je hezky? Proč si nesednout na hodinu v parku, krmit kachny, sama ukusovat z rohlíku a zbytek času si číst? Jednoduché.
A toto mi vydrželo i potom, co jsem se přestěhovala do Středozemě (střední Čechy/Praha) a našla si Asistenci. Volné hodiny mezi asistencemi jsem trávila procházkami, posedáváním v parku, focením památek a sezením u kafe a bylo to celkově fajn. Svým způsobem mi to teď chybí. Ale když srovnám podmínky, jaké jsem měla tehdy a teď, neměnila bych.
Posledních několik dní je mi jasné, že plánovat nejde. Že když jsem s malou doma, můj program se motá hlavně kolem ní, ačkoli tatínek nám dost pomáhá a bere si malou princeznu k sobě, když si maminka musí odpočinout, dospat se a nebo si dát dlouhou teplou sprchu. A nebo když si maminka pojede do Prahy vyběhat úřady. Ale zatím se nám povedlo dodržet plány pouze na prohlídky u pana doktora, kam na určený čas musíme přijít a nemůžeme se omlouvat, že jsme usnuly nebo se nám chtělo papat déle, než jsme původně čekaly. Takže zatím i procházky vyplývají ze situace, Lucinka je pořád moc malá na to, aby vydržela v kočárku za bdělého stavu. Její první starost po probuzení bývá jídlo a druhá je suchá plína. A ačkoli se krmení na procházce v přírodě zmáknout dá, přebalování v bojových podmínkách na poli nebo mezi stromy by malá zrovna s libostí nenesla. Takže nadále neplánuji a užívám si malá překvapení dne :-)
Komentáře
Okomentovat