Ano, vím, že jsem se tady dlouho neukázala, ale mám pro to parádní omluvenku. Bylo mi nejdříve zle, potom jsem byla v porodnici a teď se už několikátým dnem kamarádím se svojí dcerou více, než s počítačem, ke kterému si jdu sednout jen na chvilkové prohlédnutí pošty.
Jak mi ty dny stékají do jedné velké skvrny... Bylo 19tého, pátek. Den po termínu a pořád nic. Dokonce jsem měla objednaný čas na Oxytocínový test- tedy hodinový monitor (záznam srdeční aktivity miminka) běžné srdeční aktivity a poté monitor po podání látky, která simuluje stahy při porodu. Vlastně se tak ukáže, jak připravené dítě a děloha jsou. Malá to sabotovala, nejdříve se rozhodla pro protestní spánek, když látka v žíle doběhla kam měla, maličká se nazlobila a rozhodla se rozkopat krabičky umístěné na gumových popruzích na břiše. Takže křivka její srdeční aktivity byla dost zmatená a nešlo na ní nic zvláštního vidět.
V sobotu jsme si mužem řekli, že půjdeme na procházku a vyrazili jsme na nákup do vedlejší vesnice, kam to máme 2km lesem. Šli jsme pomalu, malá už byla hodně těžká. Nakoupili jsme, zastavili se na oběd a později odpoledne se nechali odvést autobusem domů, kam mi muž přinesl tašky, postavil je na zem a po puse se vypařil ještě na pár piv do hospody. Pustila jsem se do vyklízení igelitek, lednice byla už předtím dost plná a tak byla docela fuška ještě naskládat nakoupené jídlo do neexistujícího prostoru. Kroutila jsem se u lednice a skříněk dost dlouho, vše jsem měla srovnané a čisté, ale divný pocit v břiše zůstával. Po hodině se křeče opakovaly častěji a já si říkala, že to pořád není tak strašné.
Hlavně jsem se bála scénáře, kdy pojedu do porodnice, tam se na mě podívají a pošlou mě domů. Druhou cestu tam bych už neustála. Přesto jsem hodinu a půl odolávání ukončila telefonátem muži, že "nechci děsit, ale myslím, že bys měl jít domů..." Přiběhl samozřejmě vyděšený, začal shánět odvoz do Prahy, právě končily zprávy na Nově a měli dávat Okresní přebor Poslední zápas Pepika Hnátka, který má Dan moc rád. Ale neukecala jsem ho, chtěl jet hned. Ještě že jsme jeli.
Přijeli jsme kolem 21:20, kamarádka Martina zastavila na vyhrazeném místě pro sanitky a bylo jí to jedno. Cestou ale měla stažený zadek, projeli jsme kolem dvou policejních aut a ona se bála, že nás zastaví. Tou dobou jsem toho kroucení měla na zadním sedadle dost, začínala jsem být sprostá a hrozilo, že bych se s policisty chtěla bavit právě já. Asi by neměli radost. Ale naštěstí jsme přijeli v pořádku a bez zastavení, dobelhala jsem se s doprovodem k porodnímu sálu a čekala, až si mě sestry vyzvednou. Napojili mě na monitor, opět ty krabičky, do kterých Lucka tak ráda kope- a samozřejmě zjistili to, čeho jsem se bála. Že jsme přijeli brzo. Navíc jsem nevěděla, jak jim popsat bolesti, které jsem měla, na té křivce totiž nešlo nic výrazného vidět a tak jsem se cítila jako simulant. Naštěstí jsem si stála za svým a potom se mě zastal i muž, sestry s doktorkou opakovaly vyšetření na monitoru třikrát a nakonec došly k názoru, že si mě tam přece jen nechají a uvidí, jestli je to akutní nebo počkáme do rána. Muže jsem vyslala domů, na chodbě by se nevyspal a doma taky ne, ale doma se bude alespoň trochu cítit víc v klidu.
Během přípravné hodiny jsem si dopřála dvacet minut na nafukovacím balonu ve sprše, nahřívala jsem se teplou vodou a bolesti se tak zdály snesitelnější. Při následném vyčurání mi praskla voda. Došoupala jsem nohama k sesterně a hlásila, že "Nechci dělat důležitou, ale asi mi právě praskla voda, tak abyste to věděly...", k posteli o chvilku později přišel pán v bílém a začal rukou kontrolovat malou zevnitř, čímž jsem zjistila, že to nebyla veškerá voda, co jsem v sobě měla.... najednou jsem ji měla v posteli. Omlouvala jsem se, voda byla krvavá a já zaprasila čistou postel, bylo mi do breku. Ten pán rozhodl o okamžitém převozu na sál, voda se mu nelíbila a mě se nelíbilo, že porod prospím- rozhodli o císařském řezu.
Tak dlouho jsem se těšila, až malou poprvé uvidím a teď musím bojovat s vědomím, že vše prospím a dostanu ji do rukou kdo ví kdy. Navíc předešlou noc jsem spala jenom 5 hodin a teď bylo už půl druhé- neděle, půl druhé v noci, bolesti přišly okolo šesté večer a to velké finále propásnu. Bylo mi nanic. Vylezla jsem na lehátko. Začali do mě píchat jehly, lepit sondy... byla jsem už párkrát na stole, takže se nebojím- tedy o sebe se nebojím. Sestru po levém boku soustavně otravuju s prosbou, aby se postarali o moji dceru, jako spící se nebudu schopná postarat sama a to mě dost se*e. Ve chvíli, kdy mi přivazují nohy, přichází další stah, křeče vystřelují do prstů u nohou, rukou, třes mě trápil už několik hodin a s přivázanýma nohama jsem cítila, jak mi kmitají ve vzduchu. Ano, stydím se, ale v tu chvíli jsem si moc přála, abych už konečně spala, ačkoli mi to srdce trhalo a znamenalo to, že o první nádech maličké opravdu přijdu. A pak byla tma.
Prožívala jsem to s tebou. Usmívala jsem se při tom a trochu vzpomínala, jaké to bylo...Už se moc těším, až si přečtu o tom, jak jsi Lucinku viděla poprve
OdpovědětVymazat