Vaginální mapování- proč ne?!

Po každé operaci jsou nutné rehabilitace. Už jen zvednout se z postele a udělat pár kroků po pokoji na JIPce je dost velká dřina, vezmeme-li v úvahu, že ještě pár minut předtím z vás trčelo pár hadiček a čůrali jste do pytlíku. Ale prostě je nutné, aby se u vás na pokoji zastavila sestra a rehabilitovala s vámi, trénovala nohy a ukázala pár cviků, jak si můžete sami pomoct a jak urychlit hojení. Je to prostě normální, pokud se chcete brzy vrátit do provozu a začít normálně fungovat. Nebo taky můžete na všechno kašlat, veškeré snahy sabotovat a házet na všechny kolem bobek, ale to nepomůže ani okolí a už vůbec ne vám. Sice budete hrdí a "nepotřebujete přece rady od cizích", ale to, co by vám jinak trvalo pár hodin, zvládnete za týden a možná déle. A stojí to za to?

******

Po článku o intimní asistenci pro postižené přichází další článek, který je dost na tělo (a o tělu) a opět z této oblasti. Kdybych se aspoň sama nedostala do situace, kdy sama potřebuju nejspíše pomoct....

---

Už během těhotenství jsem neměla na sex chuť. A to všichni kolem mě tvrdili, že v těhotenství vyžadovali tyto kratochvíle extrémně často. No, a mě se při pohledu na mě dělalo mdlo. Když si sami připadáte nepřitažliví, věčně propocení a náladoví, je složitější pustit se do hopsání na gauči- zvlášť, když vás už neposlouchají ani kyčle a tak začínají bolet mnohem dříve, potvory. Muž ale naštěstí ani během tohoto kuřáckého období nestrádal, takže jistá spokojenost byla na obou stranách. Pak přišel můj pobyt v porodnici a slavný návrat domů, ale šestinedělí se přeskočit nedá. Malé dnes v noci budou tři týdny, tedy polovina šestinedělí je skoro za mnou a já si uvědomuji stále víc, že na to nemám. Že jsem unavená z věčného vstávání k malé během noci, ačkoli se budí jen dvakrát-třikrát, ale kolikrát krmíme i hodinu a to už pomalu usínám s dítětem na ruce. Že z jejího křiku mě neuvěřitelně rychle praskají nervy a taky hlava, kolikrát jsem už měla chuť rozbít si hlavu o zeď a prostě to zabalit. A že hormony byly v nerovnováze předtím, jsou rozhozené i teď, protože se dokážu rozbrečet ještě jednodušeji. Když vidím, jak si to s malou kolikrát muž užívá, jak jsou oba nadšení, cítím se v hajzlu jenom proto, že se mnou tak šťastně nepůsobí, mě pláče, zlobí se, vrtí a kope nohama, přitom mi celou dobu leží opřená o jizvu na břiše a ta bolí jako čert, takže stále z ní občas teče tkáňový mok.... nemá šanci se zahojit, když na ní poskakuje dítě očividně s něčím nespokojené (nevím, jestli s kvalitou jídla nebo s matkou, v každém případě je mi ze mě nanic). Nehodlám tomu říkat poporodní deprese, ale není mi prostě nejlíp, moje sebevědomí nikdy nebylo mojí silnou stránkou a její námitky beru až moc osobně. A ačkoli stále nerozumím tomu, proč to některé matky řeší chlastem, začínám chápat, že na psychiku je to nápor jako prase. A tak i fakt, že s mužem neprovozujeme ani ty kuřácké týdny, je ukázkou toho, jak nanic vlastně jsem.

*******

Na tento článek jsem se doklikala vlastně náhodou. A vlastně ani ne, protože jsem původně hledala něco o nějaké prvotní motivaci a prvních krocích k pokračování v sexu tam, kde to před porodem (pro mě několik měsíců před porodem) skončilo. Vlastně mě vždy děsilo, co se občas ukazovalo v amerických filmech... když si chlapi povídali a jeden řekl: "My spolu s ženou neměli sex od té doby, co se nám narodilo dítě." "A kolik mu je?" "Osm." Tohle bych nechtěla, ani bych to nechtěla provést svému muži.

Když se řekne "vaginální mapování" nahlas, každý druhý si představí gynekologické vyšetření, skoro každý další může přijít s nápadem, že se jedná o hledání bodu G a případně nějaké prasárničky. Ale po přečtení a tom úvodním seznámení si říkám, že je dobře, že někdo přišel i s touto rehabilitací. Že očividně nejsem sama, kdo je nějak uzavřenější, bolavější a trochu i podrážděnější. A necítím se tolik jako exot. A nebudeme si nalhávat, že to tak není, ale sex přece jen k soužití dvou lidí patří, udržuje vzájemné pouto a dodává pocit, že jste tu pro sebe. A představa, že na roky toto ujišťování a poznávání druhého přeruším jen proto, že mám problém, vím o něm a nehodlám s tím nic dělat jen proto, že si říkám, jak nedůležité a ponižující je vyhledat pomoc- byla bych fakt blbá kráva.