Šestinedělí je pryč. A stejně mám hodně práce. A neuvěřitelně mě to baví. Mám pocit, že jsem se s tím vším kolem už nějak srovnala, našly jsme spolu nějaký rytmus, ve kterém věci mohou fungovat a máme už svých pár rituálů, které malou baví. A hlavní lahůdkou je nejspíš ten večerní, kdy po koupání jen zabalím zadek do plíny, omotám jí tělíčko do deky a cestou ke křeslu zapínám přehrávač s živým koncertem, pokládám si ji na holá stehna a zbylá nahá místečka na těle jí namasíruju s olejíčkem. To se usmívá, vlní jako háďátko a tancuje, pobrukuje celou symfonii zvuků a je na ní vidět, jak si to užívá a jak by to klidně mohlo trvat déle... a pak dostane hlad nebo přijde škytavka, takže to končíme a oblékáme pyžamko a tadá- lahvička. A dokonce i tu si už ráda přidržuje sama, nebo ještě lépe- přidržuje ji za moje ruce, naviguje mě a moje prsty fungují jen jako madla, sama si mě přibližuje k puse a zase ven. Jen ať hezky trénuje prstíky, potvůrka moje malá. Trvá to sice dvakrát déle, ale kdo by spěchal u jídla?!
Ano, štvala mě také spousta věcí. Měla jsem vždy ráda pořádek, alespoň ten minimální- žádné pavučiny (máme tu moc šikovné pavouky), žádný prach, umyté nádobí, alespoň zameteno a vysáto. A když muž odjel, snášela jsem jen velmi nelibě, že pořádek hned utrpěl ránu, už jsem dokázala zajistit maximálně nádobí a podlahu, nic víc. Protože maličká přestala skoro spinkat přes den a ani v noci to nebyla sláva. Takže když se jí povedlo na chvilku usnout, měla jsem 3 možnosti- uvařit si něco složitějšího k jídlu (tím myslím cokoli jiného než namazaná houska), uklízet, jít se taky vyspat, protože to, co naspí během dne, je náskok, který mě bude chybět. A stejný problém potom kupodivu přetrvával, když se mi Dan vrátil a sám potřeboval na něčem pracovat v dílně (během posledního týdne v dílně vykouzlil jídelní stůl do kuchyně- ano, doteď se jedlo v pokoji u konferenčního- potom dva páry podpěrek na tyče na záclony, připravil si materiál na skříňku, která bude pod oknem). Ale jinak mi moc pomáhal. Pomohlo mi, jak se se mnou kolem sedmé ráno střídal, když měl naplánované volno. A já se mohla vyspat klidně do dvanácté, kdy mě budil polévkou do postele.
kolem šesté se Lucinka budí, nakrmíme, přebalíme, převlékneme a ukládám ji do postele mezi nás, protože už v postýlce nechce sama být a převaluje se. Když se o několik hodin později probudím, vidím většinou toto... tatínek s malou na klíně, krmí a kouká na televizi
Pak jsem se během jednoho chvilkového spočinutí u počítače dohrabala k tomuto článku, který mě pobavil, potěšil a uklidnil. Nějak mi dodal dávku optimismu, kterou jako pesimista ocením vždy- zvláště, když se cítím mizerně nedostatečně, sice se zaopatřeným dítětem, ale v zabordeleném pokoji a ve vytahaném triku až ke kolenům, olepená potem a s vlasy v culíku už po několik dní- jen aby Lucinku nelechtaly za uchem, když s ní procházím pokojem a chovám si ji.
Nevím, nemůžu sem sepsat, jak se mi povedlo přes to chaotické šestinedělí přehoupnout. A uznávám, že jsem chvilkama byla paf i z Lucinky, hlavně, když dostala záchvat pláče, zrudla a po několika minutách křiku přestávala vydávat zvuk, strnula a snad ani nedýchala- jen se v křeči dusila. To jsem byla mimo sebe i já a kolikrát jsem měla chuť s ní zatřást a křičet "Nech toho, vždyť se ti něco může stát", hlavně jsem nechápala, proč pláče, když se celou dobu snažím, aby neplakala. Ale prostě pláče, no, kolikrát mám pocit, že pláče, protože se jí zrovna chce, že je tak malinká a je to silnější než ona- malinká.
když pláčeme, jsme jako malý Hellboy ;-) sluníčková :-) (právě měníme plínu :-D )
:-) Dost mi pomohla v boji proti puťkovitosti. Má ráda koukání z okna a také procházky. Vlastně se k oknu natahuje už kolem sedmé ráno, když se udělá za sklem šero a vypadá to, že každou chvíli bude vidět na víc jak deset metrů. Takže k našim zvykům připisujeme i procházky mezi sedmou a devátou ranní. Většinou zvládne usnout ještě na naší zahradě, ani nevyjedeme z branky a už je tuhá. A nebo tiše sedí a kouká. A naučily jsme se používat obchod jako naši občerstvovací stanici, kde se pomazlíme, aby jí nebylo samotné v kočárku smutno. A kde také krmíme z lahvičky (vlastně krmíme už jen z lahvičky), procházím houpavým krokem mezi regály a ona se kouká a usrkává. Kde si maminka popovídá s tetama a kde také přebalí, aby maličká nemusela plakat na celou ulici, že je pokakaná až na záda a pěkně to studí (při podzimu).
zachumlaná... vždyť je taky půl deváté a zima :-D u rybníka je ticho a hrbolato :-)
maminka hodně zhubla... už se vleze do kalhot rosteme rychle a oblečení je hodně, takže se parádíme :-)
A co mě štvalo moc- neměla jsem na nic pořádně čas. Přeju si šicí stroj a na internetu pokukuju po stránkách obchodů s látkami. A až se naučím šít rovně (che!), bude Lucinka nejparádivější slečna v širokém okolí, protože se jí budu snažit spíchnout kde co, v posteli hora polštářků, originální povlečení i závěry do pokojíčku... Ale i kdybych měla stroj, musela bych nejdřív mít možnost nezakrnět a něco si pro sebe tvořit. A i to se mi už daří (i s dostatečným spánkem pro normální fungování). A hlavně se to líbí mojí malé dcerušce, když jsem jí věnec (můj úplně první) pověsila nahoru do jejího oblíbeného okna. Po několika výstupech na židli s dítětem v ruce (jako nějaký šerpa) jsem ho musela převázat a pověsit do normální výšky, aby si s ním mohla hrát a cinkat s rolničkama.
korpus, pruh látky nařasit, přilepit a zafixovat nití ;-) hotové během chvilky a poměrně odolné vůči všem možným pokusům rozcinkat rolničky :-D asi jí ten věnec schovám na hraní i po svátcích.
hromadí se nám doma krabičky... a až Lucinka bude mít delší vlásky, budou se nám hromadit gumičky, sponečky a skřipečky... tak začínám obalovat krabičky od mlíka do hezčího kabátku, ve kterém budou moci ještě posloužit :-)
******
A ačkoli nejsem tak docela puťka domácí, co nadává nad poblinkaným bodyčkem (pravidelně se mi stává ten naschvál, kdy převlečete poblinkané a při dopínání knoflíčku hups- další tygr šavlozubý- prostě se u toho většinou směju), jímá mě přesto vlna blaha, když zjistím, že se ten obří flek parádně vypral a Lucinka se klidně může parádit dál :-D
A pro pisatelku tohoto článku: Nevím, jaké to je mít dítě a chodit ještě do práce. A ještě navíc zvládat péči o domov. Ale, prosím, snažte se být šťastná sama za sebe, že vás někdo bere jako podřadnou jen proto, že není vysátý koberec- no, tak není. Ale dítě je čisté, najezené, vyspané, zaopatřené a to, že "jiné mámy dokážou mít ještě navíc uklizeno a navařeno" tak ať si klidně mají :-) Ony mají uklizeno, já mám veselé a spokojené dítko. A hlavně, jsem spokojená sama už jen proto, že ani toto není jednoduché a já to zvládla a navíc to zvládla i s prací. JSTE DOBRÁ, a žádné odmlouvání ;-)
Je kouzelná ta vaše malinká Lucinka
OdpovědětVymazat