Je mi jasný, že toto asi někoho překvapí, doufám ale, že ti inteligentnější si schovají svoje námitky na potom a nejdříve dočtou do konce ;-) a ačkoli nemusíte nikdo se mnou souhlasit a trváte na vžitém "Krev není voda", buďte alespoň té lásky a nesnažte se mě předělat na něco, co bylo a nebude zpátky ;-)
Příslušníky své rodiny si nevybíráme, nějak se kolem nás prostě ocitnou (narodí se, přivdají a přižení) a nakonec zjistíte, že je kolem vás spousta lidí, se kterýma vás pojí podobnost v DNA a ačkoli některé nemusíte milovat (většinou se ale snažíte je milovat a případně alespoň snášet), prostě je akceptujete a s větším/menším úsměvem se snažíte přehlížet jejich prohřešky, hříchy a nehoráznosti. To se ve správné rodině přece dělá. Jako by tahle povinnost neměla nikdy skončit a jako kdyby to byl úděl do konce života.
Asi nebudu opakovat, že jsem dospělá a vdaná, to vidí každý, kdo není slepý. Už i jen sňatkem jsem se dostala někam jinam- nejen z města do vesnice. Vybrala jsem si někoho, s kým hodlám být do konce života, s kým mám opravdu v plánu projít vším, co nám život přihraje a už i jen ve dvou jsme tvořili rodinu- on byl takový můj parťák a já se stala jeho. Sňatkem se pro mě dost změnilo. Není to už jen o mě a mojí "rodině". Stal se mojí rodinou především můj muž a jelikož tvoříme (nyní již s dcerkou) rodinu, hodlám si svoji rodinu chránit. A také upřímně- chránit sebe pro svoji rodinu, k čemu bych asi byla vyšťavená a vyčerpaná kvůli starostem o nějakého vola, který je údajně "člen mojí rodiny" a zanedbávala bych kvůli tomu svoji vlastní?!
Ne, dost! Já přece nemám povinnost setrvávat ve vztahu s nějakýma psychyckýma upírama, co se ohánějí slovy jako "rodina" "krev" "příbuzenstvo".... jen proto, že si někdo vzal mýho/moji někoho za něco a trápit se. Rodinu v primárním smyslu slova vnímám sebe, Dana a Lucinku. Zbytek je volitelný, "volitelná rodina", do které ráda stále zařazuji tu původní bez "obtížných členů" (sakra, to zní jako "obtížný hmyz").
A je to vtipné, ale rozhodla jsem se vypustit právě ty, co se nejvíce oháněli slovem rodina. Nechápu, co je rodinného na tom, když vás do telefonu seřve nějaká trubka za to, že jste dospělí jen chvíli (to se stalo jednou v životě každýmu, že byl prostě mladej), ale i kdybych přešla tento fakt, nevím, co je rodinného na tom, že mého otce označí za ubohého blbce, moji matku za to povolání u chebské silnice a dokonce se rozhodne brát do pusy její sestru, kterou snad nikdy v životě neviděla. A to jsem byla do toho telefonu slušná, ani jsem nereagovala připomenutím té vtipné historky o tom, jak tato osoba prodala svojí vlastní matce nefunkční .... byla to lednice nebo pračka? To je fuk, hlavní je Prodala- Matce- Nefunkční. A ne! Toto není rodina.
A taky nevím, co rodinného bych měla vidět na neustálém poučování a vychloubání od někoho, kdo umí jen mlátit pantem. Jo, že je profík, pracuje jako pojišťovák. A když vás hromadně se všema kamarádkama na FB pozve a nabídne pojištění proti rakovině děložního čípku, zkuste mu slušně říct "Děkuji za nabídku, ale teď ne, až to bude možné a budu mít zájem, ozvu se." V soukromé zprávě vám klidně napíše, že vám to teda přeje, abyste tohle dostali a "počkej, já se budu smát, až budeš prosit, že jsi byla blbá..." Cože? Ty? Se svým chorobopisem? A profík? Ubožáčku. A za vyjádření ohledně postižených a tom, jak "by si měli ti kryplové za ty prachy sami utírat prdele a nikoho s tím neotravovat...", nepřej si nás s mužem nikde potkat, za tyhle kecy trestá docela krutě, chlapečku. Pokud si pamatuješ, přesně ten večer, kdy jsi tohle řekl, jsem tě viděla naposledy a nikdy víc poté jsem tvoji společnost nevyhledala. No, proč asi, hňupe.
Ano, uznávám, že toto odstřihnutí má svoje oběti. Teď myslím babi.
"Proti tobě, jsem nikdy nic neměla, jen mi trochu víc vadilo, že při každém telefonátu mě zahrnuješ informacemi o mojí "rodině", kterou nepovažuji za rodinu a bylo mi zároveň jasné, že všechny informace, které jsem ti řekla, poputují k nim stejně jednoduše, jako putovaly ty zprávy o nich- zprávy, o které jsem nestála a neprosila se o ně. A už vůbec nestojím o to, aby oni věděli o mě. Chráním svoji rodinu a oni tou rodinou nejsou a už prostě nebudou. Tečka.
A neříkej, prosím, že jsi mě měla vždy stejně ráda jako je. Babi, sice jsi bydlela v Habartově, když jsem se narodila a ještě pár let potom, ale za kým ses potom přestěhovala? A pořád a pořád? Přestěhovala, ačkoli ti tolikrát uškodili a ty jsi byla smutná. A pak, když jsi byla ve Valmezu, roky jsme se neviděly- proč? Za ty roky jsme se viděly všehovšudy dvakrát, pokaždé jsi přijela na otočku- hned zpět. A neříkej, že nebylo kde přespat a nebyly koruny. A teď mi řekni, kolikrát jsi za tu samou dobu byla na výletě ve Vídni. Jo, máš nás stejně ráda..... Babi, přiznej si to už konečně. Nemáš. Oni byli ti svatí a já ta slušná a poslušná- ale ne dostatečně jako oni. Ta, co místo časáků chtěla v knihkupectví Stručnou Českou mluvnici (to je fakt, dodnes tu knihu mám).
A že jsem ti neřekla o malé... Ne, neřekla. Užij si Liborkovu Terezku (nebo jak se bude jmenovat ;-)). Jak jsi to řekla tehdy do telefonu tátovi.... "MY budeme mít Kačenku"? Už roky to jste VY a MY. Tak proč si pořád hrát na to, že jsme jedna rodina. A neříkej, že tě nemám ráda. Mám, proto ti nechávám tvoji rodinu a nezkouším ti vnutit můj pohled na ni. A že jsem ti nevolala a neSMSkovala na tvoje narozeniny a svátky, na MDŽ... Ne, uznávám, že nemám paměť na data a nemám kalendář (a ne, nehodlám si ho kvůli tomu kupovat)... proč to vlastně řešit... buď místo toho šťastná, že ti Liborek přivezl kytku, dokonce do tebe jednou investoval 150,-, když jsi do něho ty investovala tolik energie a peněz ;-) "
Moje milá "rodino", prosím, nepište mi, nevolejte, nezkoušejte mě vyhledat a celkově dělejte, jako bych nebyla. Nejsem. Díky.
"Proti tobě, jsem nikdy nic neměla, jen mi trochu víc vadilo, že při každém telefonátu mě zahrnuješ informacemi o mojí "rodině", kterou nepovažuji za rodinu a bylo mi zároveň jasné, že všechny informace, které jsem ti řekla, poputují k nim stejně jednoduše, jako putovaly ty zprávy o nich- zprávy, o které jsem nestála a neprosila se o ně. A už vůbec nestojím o to, aby oni věděli o mě. Chráním svoji rodinu a oni tou rodinou nejsou a už prostě nebudou. Tečka.
A neříkej, prosím, že jsi mě měla vždy stejně ráda jako je. Babi, sice jsi bydlela v Habartově, když jsem se narodila a ještě pár let potom, ale za kým ses potom přestěhovala? A pořád a pořád? Přestěhovala, ačkoli ti tolikrát uškodili a ty jsi byla smutná. A pak, když jsi byla ve Valmezu, roky jsme se neviděly- proč? Za ty roky jsme se viděly všehovšudy dvakrát, pokaždé jsi přijela na otočku- hned zpět. A neříkej, že nebylo kde přespat a nebyly koruny. A teď mi řekni, kolikrát jsi za tu samou dobu byla na výletě ve Vídni. Jo, máš nás stejně ráda..... Babi, přiznej si to už konečně. Nemáš. Oni byli ti svatí a já ta slušná a poslušná- ale ne dostatečně jako oni. Ta, co místo časáků chtěla v knihkupectví Stručnou Českou mluvnici (to je fakt, dodnes tu knihu mám).
A že jsem ti neřekla o malé... Ne, neřekla. Užij si Liborkovu Terezku (nebo jak se bude jmenovat ;-)). Jak jsi to řekla tehdy do telefonu tátovi.... "MY budeme mít Kačenku"? Už roky to jste VY a MY. Tak proč si pořád hrát na to, že jsme jedna rodina. A neříkej, že tě nemám ráda. Mám, proto ti nechávám tvoji rodinu a nezkouším ti vnutit můj pohled na ni. A že jsem ti nevolala a neSMSkovala na tvoje narozeniny a svátky, na MDŽ... Ne, uznávám, že nemám paměť na data a nemám kalendář (a ne, nehodlám si ho kvůli tomu kupovat)... proč to vlastně řešit... buď místo toho šťastná, že ti Liborek přivezl kytku, dokonce do tebe jednou investoval 150,-, když jsi do něho ty investovala tolik energie a peněz ;-) "
Moje milá "rodino", prosím, nepište mi, nevolejte, nezkoušejte mě vyhledat a celkově dělejte, jako bych nebyla. Nejsem. Díky.
Komentáře
Okomentovat