Stejně je milion druhů lásky... zdravý egoismus, štiplavý egocentrismus, láska platonická i osudová. A také láska mateřská, která každou ženskou vede k něčemu jinému, přesně podle toho, jaká sama je a čeho je schopná pro bytost tak čistou a bezbrannou, jakou miminko jistě je a bude ještě pěkně dlouho. A o co víc, když je vlastní, polovinou jako ona, polovinou po muži. A i toto má, holt, každá jinak.
****
Moje malá má plný nosánek a už se pěknou chvíli snaží usnout, je z toho celá rozmrzelá a občas zkřiví pusinku do útrpného výrazu, aby mi dala jasně najevo, že toto teda ne, toto se nám nelíbí a "Mámo, dělej něco!" Dělám, držím ji v náruči, pomalu se kolébám po pokoji a občas jí šeptám, že "To bude dobré, prospinkáme se a bude nám zase dobře..." a zabírá to. Nakonec si k ní lehám do postele, když je neklidná jako teď, zbytečně se se mnou po boku nebudí a také je v posteli rychleji teplo. Sama mám jistotu, že je v pořádku, držím ji okolo boku a ani mě se nechce hned nic dělat, když vím, že první nachlazení je pro ni dost velká zátěž a nepříjemné překvapení. V pátek jí byly dva měsíce, roste a stejně je pro mě pořád moje maličká Lucinka, které uspokojím každý vrtoch a podporuju rošťárny, se kterýma přijde. Třeba když přesně neví, jestli se jí ještě chce papat, to plive mlíko rovnou do výstřihu a už na mě vrhá úsměvy. Směju se většinou také (nesměju se jen v noci, to jsem na široké úsměvy utahaná), převlékám ji během dne několikrát a také mažu prsa a ramínka krémem, aby měla hezkou pokožku bez vyrážky. A ona se kroutí a užívá si, že se spolu tak mazlíme.
****
"A ukážeš mi ještě tamto?"
Mámou jsem poprvé a rozkoukávám se- pořád. Lucinka mi s tím pomáhá. Než se narodila, byla jsem nervózní a ke komu v takové chvíli je možné vzhlížet? Koho se ptát a s kým se měřit? Vlastní máma. Každá druhá holka si přeje být jako maminka, půjčuje si jako malá maminčiny šaty a šminky, parádí se a přeje si být krásná po mamince, která je jako hrdinka z románů, která všechno zvládne, vše zařídí a všechno zastane nejen doma, ale i v práci, ve škole a na úřadech. Ke které můžete přijít, když vás kluk pošle k vodě a má pochopení, když uděláte pitomost a to jistě ne poslední... a naneštěstí to není právě můj případ. To se ale stává i v těch lepších rodinách.
****
Moje teta mi jen několik dní před porodem napsala na sociální síti vzkaz, který mě utěšil a dodal mi sílu a trochu té ulevující rovnováhy. Teta má dar dobrého odhadu na lidi, navíc zná svoji mladší sestru.
Odpusť jí a opusť ji. Máš k tomu báječnou příležitost - založ si svou vlastní rodinu, plnou lásky, pochopení, vstřícnosti, laskavosti, obětavosti a pracovitosti. Chceš, aby tě měla tvoje jediná a milovaná mamimka ráda, jenom proto, že tě nikdy ráda neměla. Jinak by s tebou nezacházela jako s něčím, co se jí musí vyplatit, co musí splňovat požadavky a představy o tom, jak má její potomek vypadat, jak ji má reprezentovat, jak se má chovat, co má říkat, co může vidět, vědět a co si má myslet. Protože! Co by tomu jinak lidi, bratři a sestry řekli! Tvrdou, nelaskavou a bezohlednou výchovou dosáhla pravého opaku. Je ti jedno jak vypadáš, nevíš, jak se máš chovat, co máš říkat, nevidíš věci správně, tak jak jsou, spoustu běžných praktických věcí nevíš a neumíš, protože tě to nikdo nenaučil. Byla jsi dítě a všechny děti jsou zvídavé. Ale maminka tě nic nenaučila, s životem tě neseznámila a neustálými zákazy a poroučením ti zakazovala myslet vlastním rozumem. Utíkáš do vymyšlených (nejen literárních) světů a svým myšlením je implantuješ do skutečného života. Vytvořila sis (jako náhradu) paralelní vnitřní svět a žiješ jím i v přítomnosti. Podle mne ti velmi ublížila a tvou výchovu (ona sama) prosrala. Nebo prospala? Lenost, milé dítě, lenost je hrob veškerého vývoje a růstu. Bohužel, musím přiznat, že to jediné tě naučila (nejspolehlivější výchova je vlastním příkladem). Obtěžovala jsi ji a vyrušovala v její lenosti, jak fyzické tak myšlenkové. Napáchala na tobě taková drezůrovací zvěrstva, až si dnes myslím, že si měla místo dítětě pořídit psa. Ten by ji miloval bez odporu, i kdyby byl samá jizva.
Myslím si, že to vše pochopíš až ti vyrostou děti. Tak 15let stačí. To už mají svého rozumu dost a ty jim už neporučíš. Pak váš vztah bude jen takový, jaká budeš ty.
Každý si neseme ten svůj kříž. Ten tvůj bude pocit viny, který ti vsugerovala matka. Pocit provinění, že jsi ji zklamala. A čím jsi zklamala? Neuposlechnutím? Nepapouškováním? Zvídavostí? Ale výchova je o tom, naučit potomka myslet vlastní hlavou a to tak dobře, že až dospějě, už tě nebude potřebovat. Poradí si se svým životem sám a lépe než ty. To je osvobozující vítězství pro rodiče.
Chce se mi říct, netrap se tím, ale kříž je kříž, z toho se nejde hned tak vyvléknout. Ten je v hlavě. Však i ona jej má. Její onemocnění (moje pozn. třikrát nádor na mozku, z toho dvakrát na stejném místě + jedenkrát také plicní embolie, která vedla k chvilkové zástavě srdce + následné přetrvávající problémy se zrakem + odebrání dělohy kvůli podezření na nádor a také možné problémy se srdcem, které bude možné vyšetřit, jakmile zhubne ze svých 120ti kil)vidím jako paralelu jejího myšlení. Vlastní rozum je paralyzován vírou (jakoukoli). Hlavně, že nemusí myslet. Už to přece někdo vymyslel. Její, obrazně řečeno, slepota k životu se zhmotnila. Nevidí! A je-li někdo na Moravě líný, říká se o něm, že je shnilý. A to ona je doslova, hnije zaživa. Až mě mrazí, jak jsme jiné, ač jsme sestry. Myslím si taky, že má momentálně hodně starostí sama se sebou. A tak narození miminka je prkotina, ve srovnání s jejími bolestmi. Ona je nemohoucí, odříznutá od života. Už jen to, že přijede autem takovou dálku, je dnes pro ni problém.
Prosím tě jen o jedno : teď se netrap s maminkou, na ni bude čas později. Raději intenzivně mysli na Lucinku. Bude to určitě to nejkrásnější stvoření na světě. I když zpočátku trošku fialové a pomačkané. Ale to se spraví. Tak držím palce, až to příjde tak zatni zuby a buď statečná. Myslím na tebe a mám tě moc ráda.
Pa I
****
Ale ačkoli většinou bereme svoje matky jako superženy, které vždy dokáží vyprat prádlo dočista do čista; nevstávají za tmy, ale mají vše připravené na snídani ve chvíli, kdy se hrabeme z postele, při cestě kamkoli mají v kabelce náhradní klíče, papírové kapesníky, hajzlpapír, cestovní šití, deodorant, sušenku, pomádu na pusu, igelitku, lžičku (pro případ jezení jogurtu na lavičce v parku), fotky všech členů rodiny pro případ, že by se někdo ztratil a byla nutná fotografie pro oslovování lidí... naše matky nás, ruku na sr
dce, někdy také přivádějí k šílenství. Když před novým přítelem/přítelkyní vypráví historky z vašeho dětství (všechny tankuje zjištění, že jste se počůrávali do pěti let); když nás srovnává s dítětem odvedle, které je hodné, nedělá průsery a nemá děravé kalhoty; v kabelce sice nosí fotografie všech členů rodiny, ale také takové fotky, které nechcete, aby viděl někdo jiný- třeba vaši nahou fotku na kožešině, když vám bylo sotva pár měsíců- především ukazované osobám opačného pohlaví s dojemným komentářem, jak skvělí jste tou dobou byli. A kdo z nás kdy miloval tu trapnou scénu s nasliněným prstem na tváři, čele a kdekoli jinde, jen aby umyla tu šmouhu, která by snad pod tím nasliněným prstem měla povinnost povolit a zmizet.... A občas i jiné věci, které bereme někdy s úsměvem, někdy nás úsměv přechází.
dce, někdy také přivádějí k šílenství. Když před novým přítelem/přítelkyní vypráví historky z vašeho dětství (všechny tankuje zjištění, že jste se počůrávali do pěti let); když nás srovnává s dítětem odvedle, které je hodné, nedělá průsery a nemá děravé kalhoty; v kabelce sice nosí fotografie všech členů rodiny, ale také takové fotky, které nechcete, aby viděl někdo jiný- třeba vaši nahou fotku na kožešině, když vám bylo sotva pár měsíců- především ukazované osobám opačného pohlaví s dojemným komentářem, jak skvělí jste tou dobou byli. A kdo z nás kdy miloval tu trapnou scénu s nasliněným prstem na tváři, čele a kdekoli jinde, jen aby umyla tu šmouhu, která by snad pod tím nasliněným prstem měla povinnost povolit a zmizet.... A občas i jiné věci, které bereme někdy s úsměvem, někdy nás úsměv přechází.
ano, matkám se někdy nezavděčíte ;-)
****
Jak to bylo se mnou a mojí matkou nejspíš víte, nepíšu o ní poprvé a z toho vzkazu od tety je dost jasné. Před nějakou dobou mě trápilo moje věčné ohlížení, jaká byla moje matka na mě a jaká jsem já na Lucinku, to věčné srovnávání a chorobný strach, že budu stejná- právě proto, že jsem polovinou po mámě a z šikanovaných se mohou stát šikanující- mě stálo dost energie a taky proplakaných nocí. A muž se mě snažil utěšovat, když přijela na návštěvu jeho velká dcera (rozdíl mezi holkama je 20 let), jala se i ona mě těšit a uklidňovat, že malá je nadšená z kohokoli nového, protože oni jsou jen atrakce, ale po mě se nenatahuje tak často jen proto, že ví, že jsem s ní celou dobu a že neodejdu. Tehdy jsem jí napsala krátké vysvětlení:
Terezko, víš, je fakt, že se asi trápím kvůli blbostem. Ale moje máma byla nejspíš na mě něco jako ta tvoje... pamatuju si každodenní opakování toho, že jsem "Káča pitomá" a "Nána blbá", bití hlava nehlava a modré otisky rukou a vařečky kdekoli mezi hlavou a lýtky, noci bez večeře... babička mi umřela, když mi bylo 13 a od té doby jsem v tom byla sama a protože vím, jaké to je, když během její plicní embolie (sraženina v plicích- přestala dýchat ve vaně a pomáhala jsem ji vytahovat) mi dojde, že se o ni vlastně nebojím, že to se mnou nic nedělá a zároveň jí ani nic špatného nepřeju- jen prostě nic necítím k vlastní mámě. Proto potřebuju vědět, že malá tento pocit znát nebude, že jí nikdy nebudu lhostejná, jako mě je moje vlastní máma. Proto se pořád srovnávám s mojí mámou a snažím se tak zoufale být lepší, trápím se, abych jí dokázala dát to nejlepší, co já neměla a co si ona zaslouží. Neunesla bych vědomí, že ke mě cítí to, co já k svojí matce, ačkoli jsem ochotná s ní kvůli malé vycházet a setkávat se s ní, nedovolím, aby jí říkala a dělala to samé, co jsem poznala já. No, mě vychovala jako pejska, který je rád, že s ním někdo tráví čas a poslouchá na slovo, Lucka bude rozmazlovaná a podporovaná v každé kravině, se kterou přijde a to taky sakra jo.
fotka z dnešního rána... když se na mě směje, chce se mi zapomenout na všechno a jenom se s ní těšit.
A stejně jí říkám, že takové hezké holky, co se tak krásně smějí, by se měly smát a plakat by měly jen ty ošklivé :-D
Ale už jsem tu přílišnou starost pustila z hlavy, užívám si Lucčinu společnost a baví mě, když jsme jako dnes zalezlé doma, i když se procházíme po okolí. S mámou se snažím komunikovat, ona se také snaží, ačkoli Svědkové Jehovovi by s vyloučenými správně "neměli ani jíst". Zrovna dnes volala. A nezměnila se zase tak moc, opět polovina hovoru byla plná otázek, jak zvládám péči o dítě. Tentokrát byla situace jiná, nebyla na koni, protože jsem odpovídala sebevědomě, Lucinka mi věří a už jen proto si věřím víc i já. Takže když mě informovala o tom, že bych jí měla cpát do pusy dudlík, protože já měla rozžvejkané nehty a nemusela bych to zvládnout, slyšela moji odpověď: "Lucinka si ale prst necucá, ona si zkouší občas nacpat do pusy celou pěst, ale protože se jí to stále nedaří, už to ani moc nedělá- a dudlík nechce". Informace "Na to, že šilháš, jsme přišli, když jsi do nábytku vrážela až moc často, musíš ji více sledovat (mimochodem, myslela si, že si s tím nábytkem hraju a že to dělám ze srandy... já jen měla problém cokoli obejít bez srážky)...", odpověď "Říkala jsem to doktorovi a v půlroce nás pošle na první vyšetření k očnímu, abychom věděli, na co se připravit". "Když se po něčem natahuje v obchodě, nechce, abys jí to koupila..." "Když se po něčem natahuje, ukazuju jí to. I doma. Otevřu skříň, když ji zaujme a na tvář ji pohladím mým chlupatým kabátkem a řeknu Mámin kabátek, Tatínkova bunda je kožená, studená a ona ji ucítí na tváři nebo v dlani..."
S mámou tedy komunikuji, Lucince bych nechtěla sebrat babičku jen proto, že s ní nejsem schopná mluvit a vycházet. Ale sama dělám věci po svém: přes den spinká u nás v posteli, protože tam kolem ní pořád chodíme; na procházku jdeme i brzo ráno, když si o to řekne; televizi lehce tlumíme, když usne; rády se mazlíme, smějeme a to i tehdy, když se dějí ty nepříjemné nehody jako- poblinká se- převléknu- okamžitě blinká znovu- převléknu- další tygr šavlozubý... to se smějeme také a co, pračka to vypere. A že někdy do většího obchodu vyjedeme jiným autobusem, než jsme původně chtěly jen proto, že se pokakala a nebo dopila na poslední chvíli mlíko z lahvičky a cestou bude mít hlad? To je maličkost, autobusy jezdí a jezdit ještě budou, mlíčko je proto, aby se pilo a žádná lahev není bezedná... A dětství je tak krátké, že si ji hodlám užívat, co to půjde :-)
****
Mámy. Mají nás rády, podporují nás a ačkoli nám už dávno není pět, budeme vždy pro ně ta malá mimina, která musí chránit jako tehdy. A ani to, svým způsobem, není k zahození :-)
Komentáře
Okomentovat