Dopis mému 16ti letému já

Nedávno jsem se doklikala na článek, kde bylo zveřejněno několik dopisů 16ti letému já od uznávaných lidí, jako ukázka z knihy, kterou takto poskládalo 75 pisatelů. Výborný spisovatel, herec s již druhým nálezem rakoviny, další dvě paní herečky a můj oblíbený zpěvák... Víte, občas k nim vzhlížíme jako k bohům a lidem, kteří měli cestu životem potaženou červeným kobercem, ale když to pročítáte, zjišťujete, jak lidští a až... všední tou dobou byli. Že nebyli star, ale měli normální pubertální problémy, normální sny a dělali kopance jako my všichni.

A tak jsem se rozhodla i já, podle vzoru těchto lidí, dát dohromady pár slov, která bych si přála říct sobě samé, ačkoli minulost nic nezmění. "Kde jsou ty časy? Vím kde, zůstaly v minulosti, zůstaly za námi, zůstaly tam, kde zůstat mají. Protože minulost na nás přeci nikde nečeká, žijeme jenom to, co je dnes. Včera už nikdy nebude dnes. Ale - co je na tomto světě možný - že včerejšek se stane zítřkem a my se jednoho dne vrátíme do bodu, kdy všechno skončilo - a znovu začnem. Znovu začnem!" (kamarádka Teuta, FB status)

---

Jano,

teď o sobě opravdu hodně pochybuješ a vím, že tomu nikdy nebylo jinak. Věř mi, že jizva na břiše, kterou teď ošetřuješ, se bude ještě jednou hodit. Nebude to ale zlé, pouze dobré, bude to totiž znamenat, že už nikdy nebudeš sama a kus tebe bude žít v jiném těle. A akné jednou zmizí, není to kvůli mlíku, jak ti tvrdí teta a není to ani dědičné, jak říká máma. A také není dědičná tvoje současná postava, pohybem a rovnováhou se dá vypadat hezky a šťastně se cítit, nedělej, prosím, tu chybu, že budeš buď hodně jíst (a bude ti špatně) nebo nebudeš jíst (a bude ti špatně). Budeš si to zkoušet omlouvat různě, ale nedělej to! Jednou dokonce zjistíš, jak krásný pocit může jídlo přinést, žádné vaření tvojí mámy se tomu nebude mít možnost vyrovnat.

A taky mi věř, že škola, do které se chystáš, není to nejhorší, co tě může potkat- koneckonců, poznáš tam několik zajímavých lidí (kteří tě na rozdíl od "dětí" ze základky nebudou shazovat) a peďák se jednou bude hodit. Jasně, nechce se ti tam, nejraději bys něco jiného, ale opět ustupuješ a doufáš, že budeš mít klid a možnost chvilku žít. Ta doba se blíží, nestresuj se ničím a přestaň v hlavě alespoň na chvilku řešit, co bude potřeba kdy udělat, co kdy říkat a neříkat. Je ti 16, sakra! Ne 50! A sice jednou bude hodně ouvej, nebraň se pomoci odborníka, není to žádná ostuda.

Asi to hlavní, co ti chci poradit a co si teď nejspíš nedovedeš představit- MĚJ SE RÁDA! Važ si sama sebe. Ano, někdy sklop uši a mysli si svoje, ale začni už konečně věřit sobě, svému úsudku a svým schopnostem. Občas před spaním fňukáš, že jsi na všechny ty pohromy sama, vím, babička ti chybí a chybět bude ještě x let potom. Ale ani ty nebudeš pořád sama, sice pořád vykřikuješ svoje moudra do světa ohledně chlapů a jejich (ne)potřebnosti, ale i na tebe dojde. A o tom pomlčím, co se lásky týče, každý si musí rozbít nos sám, protože zamilovaní nevidí, neslyší, nemyslí a až když je to pustí, zjistí, že stojí po kolena v žumpě. Tohle si musíš prožít sama - jen platí to, co jsem psala dřív- MĚJ SE RÁDA, v tom totiž máš zpoždění už teď.

Není všechno tak, jak se zdá. A někdy to může být dokonce i lepší. A TY SI TO ZASLOUŽÍŠ! Bez odmlouvání.

Tvoje stará

Jana

Co vy? Co byste rádi napsali sobě, kdyby to bylo možné?