Hloupé rady a nespravedlivé soudy

****

Ale já mohla a dokonce můžu, ale nechtělo se mi. Nechtělo se mi vypisovat a znovu v hlavě dávat dohromady slova, která by mě nutila ještě chvilku zůstat v něčem, co mi je nepříjemné a co mě rozhořčuje. Nejsem pořád sluníčková, ale taky nejsem masochista, co by si užíval v nepříjemných pocitech a dobrovolně rád trpěl. Ale když se na mě někdo podívá a vidí vedle mě malé dítě, nejspíš nemám jinou možnost, než se "nechat poučit starší a zkušenější ženou"- nadženou, více ženou než jsem sama. A tak mě zbytečně nesprávné odsuzování začíná více deptat. Moje nové kuří očko, na které mi teď lehce ťápl Harry- promiň.

****

Není fér házet lidi do jednoho pytle. Třeba proto, že se všichni do jednoho pytle nevlezeme. Ale ano, máme právo ohradit se proti něčemu, když se nám to nelíbí. Nelíbí se mi ale mnohdy forma, kterou je takový protest podán. Nedávno jsem četla článek jedné blogerky, na který ani nemůžu přiložit odkaz, protože po přečtení mi bylo hloupě a tak jsem i zapomněla, kdo to psal. Byl o tom, že všichni prostě nejsou stejní a ne všichni prostě chtějí mít děti, stává se terčem útoků od párů a těhulí, vlastní rodiny a celkově byla plná vzteku, protože má právo žít svůj život. To má každý, ale být ještě trošičku víc vztahovačná, v lepším případě se urazím a dotčeně se vypíšu do komentáře. Uražená naštěstí nejsem, chápu, že věčné předhazování nevyžádaných pravd a postřehů je únavné, vyčerpávající pro obě strany a vlastně celkově zbytečné.

---

Osobně se nepouštím do takových soudů, sama jsem prohlašovala, že se vdám pouze za milionáře a ze zištných důvodů a vidíte, vdala jsem se z lásky a taky trochu proto, abych jednomu chlapovi zkazila život víc, než by si ho dokázal zkazit sám. A nikdy jsem si nepředstavovala vlastní mateřství (ačkoli děti -po čtvrtém roce života- jsem ráda měla- cizí), ale změnilo se to právě po nalezení toho správného muže a především vlastní zkušeností, byť první, neohrabanou a lehce zmatenou. Myslím si, že proti lidem, kteří vlastní děti nechtějí, vystupuje otevřeně nepřátelsky především starší generace, potom vlastní rodina, protože představa, že nebude další pokračovatel rodu, žádné houpání vnoučat na koleni a žádné rozmazlování a předávání zkušeností... to je neobvyklé. Stejně přehnaně mnohdy reagují při přiznání, že chodíte k psychologovi/psychiatrovi nebo vás přitahuje stejné pohlaví. Ačkoli uznávám, běh doby naštěstí funguje i tady, jsou i úplně normální prarodiče, kteří vše přijmou s tolerancí a nic si z toho nedělají. Vrstevníci se proti vašim názorům ohradit mohou taky, možná u nich trochu klesnete na žebříčku popularity, ale záleží na tom, jestli zrovna jejich názor je ten, na čem vám záleží. Je to váš život, tak ho žijte za sebe a když si nabijete nos, bude to zkušenost vaše, navíc neocenitelná. Odlišnost bývá sice po právu trestána, stejně jako dobrý skutek, ale pokud jste se vydali touto cestou, musíte počítat s tím, že snadné to nebude. Takový názor na to mám. Proto mě, prosím, vynechte z keců o tom, jak "všechny matky říkají" a "páry se na mě dívají pohrdavě". Pokud vím, nikomu nic takového neříkám a natož pohrdat, no fuj.

Naopak, sama se stávám adresátem rad, které mě někdy pobaví, většinou však přivedou k otázce, jestli opravdu vypadám jako takový debil. Překvapivě právě tyto rady přicházejí především od mých rodičů. Reaguji ale slušně poděkováním a stručným nastíněním situace, jsem přece dobře vychovaná (ačkoli si říkám, že je to spíše moje dílo než jejich). Při posledním telefonátu mě tedy moje matka poučila o tom, že když se Lucinka náhodou bude natahovat z kočárku do regálu v obchodním domě, neznamená to, že chce, abych jí to koupila, ale že se jen chce podívat. Samozřejmě dodala "Já tě plácala přes ruku a důrazně ti říkala že Ne, nekoupím ti to!" V hlavě mi křičel hlas No nene! Koho by napadlo, že ani ne 3 měsíce staré dítě bude chápat princip obchodu, peněz a bude chtít vlastnit věci. Zatím ví, že jí je dobře, když se vyspí, má lahvičku a suchý zadek, je jí teplo a je v bezpečí milována. I ten plyšový Pan Brům (medvěd) je vlastně věc, bez které by se obešla, je zatím nemajetnická a nehamižná. Koho by mohlo napadnout něco jiného?! ". Reaguji ale nahlas ujištěním: "Když jsem s malou v obchodě, zatím se nikam nenatahuje, jen tiše sedí na ruce u boku, hraje si s prstíkama a dívá se. Doma ale cítí jistotu a to klidně i prohrabujeme skříň, nabízím jí do ruky k osahání všechno, různé materiály, Danovy často nošené mikiny jí podávám s hláškou, že Toto je tatínkovo, to nosí na sobě často. TA-TÍ-NEK." A reakce? "Já jenom abys nedělala špatné závěry." Vždyť nejsem debil, abych si myslela zrovna toto. Takže jsem byla už poučena o tom, že nemám dětský čaj sladit- děkuji, přečetla jsem si upozornění na krabičce- nesmím k malé běžet pokaždé, kdykoli zapláče- toto nedělá- musím ji budit na krmení, aby spala v noci- v noci spí a ví sama nejlépe, kdy má hlad- atd.

****

A možná kvůli tomu házení do jednoho pytle a poučování, co moje dítě dělá a cítí (tedy někdo moje dítě hází do jednoho pytle s ostatníma, přestože neví, jestli to moje dítě dělá nebo cítí), bývám podrážděná, když se někdo obviní neprávem. Harry, nenapsal jsi to schválně, ale prostě mi srdce trhalo, aby toto zůstalo bez odezvy, o co víc, když tvůj blog -právem- navštěvuje dost čtenářů (ano, patřím mezi ně).

****

Nechci se ohánět peďákem, praxema a kdo ví čím vším. Ale zjistila jsem, že se na děcka čas od času zlobíme za něco, za co nemohou. Nikdo jim nic neřekl, nikdo je nepřipravil a nikdo to netrénoval. Dítě je spontánní, čas od času rozjívené, hravé a vidíte emoce ve tváři a ve všem, co dělá. Pokud v zápalu hry běhá po pokoji, vykřikuje a prožívá ji naplno, cestou v lese se bude chovat stejně. A proč se na něho kolemjdoucí houbaři budou zlobit, že dělá rámus? Nikdo mu neřekl, že teď si hrát sice může, ale měl by být ohleduplný a zvolit tichý režim. A pokud mu to někdo řekl jednou, měl se ujistit, že tomu rozumí. Že ví, proč je to dobé, že tam bydlí zvířata, co se bojí a že je u nich doma na návštěvě. A když to ani tak nepomáhá, tak to prostě trénovat. Chodit na krátké procházky a hrát klidné hry. Slovní fotbal nebo poznávačku stromů, třeba.

V kině platí to samé. Nejdřív to musí být hlavně rodič, který ví, že dítě udrží pozornost celý film. Aby polovinu filmu (v lepším případě) nesedělo a nenudilo se jen proto, že ztratilo nit (v horším neokopávalo okolosedící jako brambory, nekřičelo a neběhalo). A když si je rodič jistý, tak se může začít s trénováním doma, kde je důvěrně známé prostředí, nejsou tam cizí lidé, rušivé prvky jako právě zmíněné mobily, ochutnávající se páry a spáči. A, na co rodiče často zapomínají, vlastní příklad. Pokud sami doma během filmů odbíhají pro jídlo, telefonují, pokřikují a řeší milion věcí, dojde dítě k závěru, že to tak je správně. Sice si vzpomínám, že jsme se základkou chodili na promítání pouze pro naši školu, ale tam se
už počítá s tím, že děti mají základ z domova. A kdo jiný by je to tedy měl naučit?! Navíc promítání se školou je i o stovkách dětí a neinformované dítě, ze sledování ruchu kolem, dojde ke špatným závěrům. Proto si stojím za tím, že problém rodin, s pobíhajícími a rozdováděnými dětmi, není v dětech samotných, ale v rodičích, kteří jim buď nic neřekli a neřeší jejich momentální chování, nebo dostatečně netrénovali a teď situaci neřeší, nebo trénovali, ale v tuto chvíli prostě neřeší, z lenosti nebo bezohlednosti.

Jedná-li se o skupinku dětí, která dělá v kině bordel, to už je otázka. Ale ruku na srdce, kdo v brzké pubertě neměl snahu zalíbit se partě?! Puberťáka nikdo už nepřevychová, na to má svoje rozumy a staví je na základech výchovy předešlé. Takže pokud to tehdy podělali rodiče... však víte. ;-)

Mám pocit, že se pořád řeší, že "děti dříve byly jiné" a "když já byl v jejich věku, bylo to jinak". A co když se nezměnily děti? Co když se (krom pokroku v technice) změnil přístup rodičů? Vztah k technice, učení, koníčkům... Divíme se potom, že děti předškolního věku mají vlastní tablet, žijí více v Matrixu a na sociálních sítích, spíše než v realitě? A v realitě nesportují, netvoří, nekreslí- ale mají PS4 nebo si v obýváku před televizí hrají golf?