Jsem totiž impulzivní a cítím toho moc

A je to omluva? Kolikrát jsme chtěli v jistých situacích zareagovat jinak, ale byli jsme až příliš vytočení, rozladění a vystresovaní, že prostě ten původní pocit byl přehlušen přívalem nových dojmů, které zavinily reakci, za kterou jsme se potom styděli.

Jako když se dítě ztratí a po hodinách strachování je první věcí, kterou rodič udělá výprask, seřvání nebo tichá zlost, aby právě něco takového neřekl- ale až moc okatě, aby dítě mělo nepříjemný pocit viny, ve kterém se topí. A víš, tati, proč jsem nepřišel dřív? Zatoulal jsem se na chvilku, ale objevil jsem se až teď, protože jsem se bál, že tě zklamu, že se budeš zlobit. A tak jsem se osměloval a sbíral odvahu, abych přišel za tebou. Slyšíš tu blbost? JÁ SE BÁL PŘIJÍT ZA TEBOU, hodiny jsem se toulal a přemýšlel, jak ti vysvětlím, že jsem chvilku nebyl tam, kde jsem měl být, až se to protáhlo na hodiny. A nakonec jsem se staženým zadkem přišel sem. A věděl jsem to dobře, věděl jsem, proč nepřijít dřív... zase na mě řveš a nejsi rád, že mě vidíš.

A kolikrát někteří neřeknou tomu druhému "Miluji tě" jen proto, že se bojí, aby se neopakovali, nestala se z těch slov bezvýznamná fráze, která se prostě jako básnička opakuje. Připomíná se a následuje v určitém denním rituálu, jako "Ahoj." "Ahoj." "Miluji tě." "Já tebe taky." "Jak bylo v práci?" "Dobrý." "Co ty?" "Dobrý." A mimochodem, miluji tě, moc se mi po tobě stýskalo, myslel jsem, že těch pár hodin je nekonečných a až moc jsem se těšil, až přijdu domů za tebou, vezmu tě kolem pasu a navrhnu ti, co bychom mohli podniknout s načatým dnem, který byl tak úmorný bez tebe.

---

Během posledních týdnů jsem si oblíbila stránku pronaladu.cz. Když mám chvilku čas, zaskočím se alespoň na pár minut začíst do nějakého příběhu, o kterém můžu sama přemýšlet (někdy během přebalování pokakaného zadečku a převlékáním do čistého body a dupaček). Občas znějí až moc idealisticky, ale mají něco do sebe. Alespoň v mém světě, tedy momentálním světě, kde existuju já, Lucinka, Dan a našich pár tetiček, kde jdeme na procházku, kdy chceme a nikam nikdy nespěcháme. A tak jsem nedávno četla dva články, o které se chci rozdělit s vámi.

Aby se mohlo poděkovat, musí se ale mluvit (nebo šeptat). Kdo dnes má telepatické nadání?! ;-)

První je o dárku, protože se blíží Vánoce, je to docela aktuální (mě víc bere dávání dárků kdykoli mimo Vánoce a narozeniny- je to větší překvapení). A přiznejme si, někdy lpíme na věcech, které jsou pro nás zdánlivě středobodem vesmíru, ale pro jiného to může být jinak. A kolikrát se můžeme nazlobit, když někdo cítí jinak, než my.
A druhý je o slovech, která bychom rádi slyšeli, říkali, pochopili a prožili- ale prostě je neříkáme, neslyšíme a necítíme tak často, jak bychom si přáli, zasloužili a potřebovali. Ta slova, která neřekneme, když se vrátí zatoulané dítě ("Moc jsem se o tebe bál, jsi statečný kluk, že jsi neztratil hlavu a přišel. Chyběls mi."), nebo si myslíme, že nejsou důležitá, originální, vyjímečná a tak je neříkáme. A kdo si nepřeje vědět, že je stále milován? Protože i to se přece může časem změnit.

Chápu, že občas se stane něco, co nás může nazlobit, ale můžeme (a nemusíme) říkat věci, které bolí. Ale je to těžké. Já mám výzvy ráda. Už teď na tom pracuju. Šeptám jí do ouška, že jsem si s ní užila krásný den, že mi bylo moc dobře a těším se, až se probudí a budeme si spolu hrát, trénovat zvedání hlavičky, zpívat během koncertu na DVD... A myslím to vážně, protože to tak opravdu cítím. A až mi dneska v noci po týdnu v cizině přijede muž domů, pokud ho hned ve dveřích neumačkám, řeknu mu, že ten týden byl sice v dobré společnosti, ale moc mi chyběl, stýskalo se mi po jeho úsměvu, jeho vtipech a postel pro dva byla pro mě (a malou, kterou jsem si k sobě nastěhovala) až moc velká.