...abys jednou, až budeš velká, krásná, náctiletá holka, se svojí umanutou hlavou a čertíkem v těle, nemusela být smutná, že jsi na všechno sama. Nejsi. A my, i když tou dobou nebudeme nejmladší, nikdy tě nebudeme posílat pryč. To na tobě bude, jestli s námi budeš chtít mluvit, jestli uznáš za vhodné, abychom tě vyslechli, podpořili a utěšili. My vždy byli a budeme na tvojí straně a vždy tě budeme milovat a chránit. Takže, následující řádky a články v této rubrice jsou hlavně pro tebe, Lucinko.
Jednoho dne jsem se probudila, měla jsem pocit, že jsem sama a jen já rozhoduju, co bude. Se mnou. To ráno mi bylo velmi těžko, padlo na mě tolik věcí, které do té doby jakoby nesl někdo jiný. A nevěděla jsem, jestli mohu za někým přijít a hledat pomoc, nebo alespoň žádat čas a pochopení. Zastání. Neměla jsem moc dobré zkušenosti se svojí mámou a tak představa, že jí povídám o věcech, co se mi honí v hlavě, mi nepřišla jako nejšťastnější volba. Ale... my dvě to můžeme mít jinak, holčičko moje. Píšu ti následující slova, abys věděla, že i já jsem jen člověk, abys mě znala, pokud si jednoho dne nebudeš jistá, můžeš-li za mnou přijít. Jsem sice jen člověk a jen ženská, ale budu navždy tvůj člověk. A ty moje malá ženská, která má klíče od mého srdce :-)
Mohla bych si psát deník, ale neseděla bych u něho každý den. Ani tady nebudu vysedávat moc dlouho, takže články budou krátké. Více budu s tebou, hrát si, mazlit se a pomáhat ti v lezení. Nabízet ti ruce, aby ses mohla nožičkama o ně zapřít a posunula se vpřed. Sem budu sedat ve chvíli, když budeš spinkat a já budu mít všechno hotové, uklizené a připravené na chvíle, až otevřeš oči a zavoláš mě. A nevím, jak moc tě bude bavit číst rukou psaný deník. Třeba budeš po mě a budeš knihy milovat. Ale doba jde stále dopředu, holčičko. Třeba tě nebude bavit sedět s knížkou na klíně, ze které mohou časem vypadávat listy a zežloutnou rohy. Budu ti psát sem, povídat ti o věcech, které zažíváme spolu dnes, když jsi ještě maličká, o mě, jaká jsem v těchto dnech a co cítím, co považuji za důležité v životě. Abys jednou, až se budeš rozhodovat, jestli jít za mnou, měla jistotu, že mě opravdu znáš. Že jsem to pořád já.
S tvojí babičkou jsme to tak neměly, tajila přede mnou věci a já se je dozvídala od někoho jiného, navíc ná(ne)hodou. Že jsem mohla mít staršího sourozence, jsem se dozvěděla od babiččiny starší sestry, bylo mi 21 a velmi se mě to dotklo. Zlobila jsem se, že přede mnou se tvářila jako svatá, byla jsem pro ni nepřizpůsobivá už jen proto, že jsem milovala drsnější muziku. Cítila jsem se poníženě a obelhaně, protože jsem si staršího (možná i mladšího, to je fuk) sourozence přála. Nepovažovala za důležité říct mi, že šla na interrupci, v 17ti letech. 4 roky před mým narozením.
Lucinko moje, budu psát. Sem. Tobě. Krátce. S láskou a moc ráda.
fotka z dnešního rána, připravovala jsem nám snídani, sobě jsem mazala housku, tobě lahvičku s mlékem. smála ses, hrály jsme si s medvědem a měly před sebou den trávený doma, počasí nám nepřálo
Komentáře
Okomentovat