Třídní sraz láme vaz

****

Sednu si k počítači, rozkliknu mail a jako čertík z krabičky na mě vyskočí fotka z deváté třídy s neonovým nápisem "9.C., CO SE SRAZIT?" No a mám po náladě. Jdu do kuchyně a vařím si kafe, teď klidně i hořký, protože víc otrávená být nemůžu.

****

Víte to každý sám. S x lidmi jste x hodin denně zavření v jedné místnosti a ať se vám to líbí, nebo ne, zkoušíte fungovat, myslet, učit se, soustředit se, spolupracovat, komunikovat, soucítit, o přestávkách pokud možno příjemně trávit čas a hlavně se nezbláznit. Pokud se nejedná o kdo ví jak velký kolektiv, lidi se spolu dokáží v klidu bavit, pokud je větší, rozdrobí se na skupinky, které v lepším případě dokáží chytit za stejný provaz. V tom horším vypukne válka gangů jako v americkém filmu, jen místo kulek lítají křídy, klíče, nůžky, modelína, žvejkačka, nebo i jen slova. A výlet na konci roku je jen třešnička na dortu. To ty zdi, u kterých jste si dříve mysleli, že vás omezují, vám najednou chybí, nic nemá řád, který by vás chránil, jako pouhý den předtím.

---

****

Tu náladu mi zkazila Nikola. Přestoupila k nám v páté třídě ještě s jednou holkou a nikdo jsme ji neměl rád. Hlavně proto, že měla hodně peněz, moc si o sobě myslela a všude byla. A nosila značkové oblečení, které na jejím sádelnatém zadku stejně vypadalo blbě. A během několika let se stala jednou z nejoblíbenějších holek, protože jí brzo vyrostla prsa, naučila se psát taháky a hubenějším holkám rozdala těsné oblečení. Její máma byla kadeřnice a tak brala spolužačky do křesla za polovic, byla akčnější než Chuck Norris a v její režii bylo strašidelně dobrodružné i jen nastoupení na tělocvik. A této Nikole odepisuju na pozvání.

Cha, jako bych byla blázen. Zkouším najít slova, která ani neurazí, ale rozhodně ukážou, že v žádném případě mě nemá čekat. Na druhou stranu vím, že moje vyjádření by ta mrcha nechala přečíst všechny, proto ji předbíhám a na nalezenou událost na FB odepisuji přímo na zeď, kam se už stihly dvě její tehdy největší obdivovatelky rozkdákat, že jsou celé nažhavené.

"Ahoj všichni, raději rovnou řeknu, že nedorazím

;-) Nebudu se vymlouvat na to, že mám malé dítě a muž jezdí za prací do zahraničí, takže ji mám na starosti většinu týdne (v podstatě pořád) a autobusem ji ty dlouhé hodiny opravdu nepovezu někam, kde nemám u koho být. Vymlouvat se tedy nebudu a místo toho napíšu: "Děkuji za pozvání, s díky ale odmítám, nebyla bych dobrá a zábavná společnice." A upřímně, necítila bych se dobře ani já, ani vy :-) Přeji vám krásná setkání a hezké momenty, které budou krásnější beze mě :-D

Jana dříve H ."

****

Kde vlastně vznikla potřeba vidět se po x letech? Zbytková nostalgie je jako zbytkový alkohol, co říká, že to bylo vlastně fajn? Proč všichni zkouší na takových sešlostech udělat ten nejlepší dojem? Mít nejvíc sexy šaty, nejvyšší podpadky a nejhezčí/ho ženu/muže jako doprovod, aby se všichni kousali závistí? K čemu to divadlo? Pro zpestření vlastního nudného života? Život nudný nemám, ale tyhle sklony k veřejné promenádě postrádám stejně.

****

Na základku jsem přestoupila v druhé třídě. Cha- hned na začátku, ale také v době, kdy byla většina karet už rozdaná. A v polovině roku. Cha- mám prostě pech a zkouším chytit rozjetý vlak za madla. Nebyla jsem hezká, nerozumněla jsem jejich vtipům a díky náboženství mojí mámy a jejího manžela nehrozilo, že bych měla dobré podmínky pro navázání přátelství. Protože každé přátelství většinou skončilo už v zárodku, když jsme se v trojici ocitli před dveřmi právě těch, se kterými jsem se zkoušela bavit a kamarádit. Ale nikdo o zrovna tuhle "dobrou zprávu" nestál.

Hlavně já. Nebyla jsem kus, neměla jsem nikdy moc peněz a většinou jsem střídala jen několik kousků oblečení, dokud se nerozpadlo. Máma se mnou ani nemluvila o tom, že by se holky měly/neměly/mohly holit, protože sama byla na to líná. A už vůbec o vytrhávání obočí, účesech... Nakonec jsem byla ta kuriozita, ta, kterou si holky jako Nikola braly stranou a zkoušely mi namluvit kraviny, protože jsem fakta neznala. A měly srandu. A kluci zase zjistili, že docela pěkně maluju a tak jsem zvládala výkresy "na doma" domalovávat za ně. A měla jsem vždy hotové domácí úkoly. A dokázala jsem v rekordním čase připravit materiál na nástěnku do třídy, kterou nikdo nechtěl dělat. Svoji nespokojenost v kolektivu jsem přenášela do svojí aktivity, ale většinou z toho těžili právě ti, co nic nedělali. A lidí ochotných se se mnou bavit bylo jen několik- přesto jsme si nenašli bližší cestu, protože jsme nevěděli, jak na to.

****

K čemu je chodit na sraz třídy, která nebyla jedním celkem? Přece lidi, které máte rádi a vejdou vám do života v dobrém, zkoušíte vidět i potom, ne? Proč brát sraz s těmi, co vám ubližovali, jako nutné zlo a povinnost? Proč zkoušet křísit něco, co nikdy ve skutečnosti nebylo? Je to až zvrácené. Hlavně, když si pod svojí odpovědí přečtete "Omluvenky nepřijímám".

****

Pročítám reakce, dokonce mi jedna spolužačka poslala zprávu. Píše, že se mnou souhlasí, moje bývalé město ještě neopustila a tak se občas s někým potká, ale všichni ji ignorují a ani neodpovídají na pozdrav. Na sraz nechce, chtěla vidět mě a ještě další dvě holky. Přeje mi hezký život a hodně štěstí. Odepisuji a jsem za její zprávu vlastně ráda, ačkoli jsme se nikdy docela nemilovaly. Děkuju jí za podporu, protože to dokazuje, že nejsem pesimista sama.
****

Máme povinnost se do konce svého života scházet s lidmi, o které nestojíme a ve svém životě je nechceme? Proč to musíme brát jako společenskou konvenci a prostě to přetrpět? Chápu, že můj názor je v tomto ohledu až moc vyhraněný. Vypadám spíše jako suchar, dost zahořklý suchar. Protože nejsem schopná a ochotná připojit se k filosofii jiného spolužáka:

"já se taky těšim, ať už jsme na sebe byli jakýkoliv, stejně jsme kopali všichni za jeden tým, bude to jistě super setkání po tolika letech, když už jsme skoro každý někde jinde, zase vidět pohromadě jednou ty staré tváře, s některými sice né od první třídy, ale to vůbec nevadí, přiznejme si všichni že i tak to byly nádherné roky života, relativně pro nás bez starostí, takže se moc moc moc těším na vás všechny co přijdete, tedy pokud taky dorazím."

Není už jen ten fakt, že "jsme každý někde jinde" (ve svém životě), dostatečný?

****

Nesouhlasím. Nebyly to krásné roky života. Pro mě ne. A ne, nebyly to roky bez starostí. Právě teď prožívám ty roky, kdy nemám relativně žádné starosti. Protože tehdy jsem neměla dětství jako měli oni. A ať si píše Nikola co chce, je mi jedno, že omluvenky nepřijímá. Měla jsem trochu slušnosti, abych se těm, co byli na mě relativně hodní, omluvila za svoji nepřítomnost. Nikdo mi už nemůže poroučet a plánovat mi diář.

****

"SRÁŽÍTE SE"? CO VÁM TO DALO? MÁ CENU CHODIT NA SRAZY V DOBĚ, KDY SKORO KAŽDÝ JE NA SOCIÁLNÍ SÍTI, TAKŽE MÁTE NA JEHO PROFIL A FOTKY BĚŽNĚ PŘÍSTUP?