"Jsme tu z nějakého důvodu. Každej. Já proto, abych dělal práci, která mi voní- abych dělal krásné věci ze dřeva. Abych byl s tebou a malou. A ty jsi tady nejspíš proto, aby sis se mnou po boku trénovala svoji trpělivost," prohlásil můj muž nedávno. No, to by se mu líbilo.
Co když ale není nic dané? Co když jsou pouze předpoklady? Řečnické schopnosti pro přesvědčivost při projevech, rozvinutý cit pro empatii usnadňující práci v sociálním zařízení, pohotovost a důvtip pro baviče one-man-show. Co když jsou jen předpoklady a je jen na nás, jestli je budeme rozvíjet, jak intenzivně, jestli se rozhodneme je využít a na jak moc? A je přece jen na nás, jestli poslechneme volání svých schopností, nebo najdeme štěstí i při profesi, kterou bychom jako šťastnou dříve nepovažovali? Okolnosti se přece mohou změnit ze dne na den, z minuty na minutu. Během chvilky může klavírista přijít o kontrolu nad prsty díky nervovým tikům, která ho donutí opustit povolání snů, které tolik nechávalo zářit jeho talent a dar. Lékař sám může onemocnět a léčit se dlouhé měsíce, ani po ukončení léčby se ale pro oslabení imunity nemusí hned vrátit do "pro něho dříve normálního života". Dokáže bý šťastný i potom?
Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když si na jediný den můžete vyzkoušet, jaké to je být absolutně šťastní při práci snů. A vidíte to samé nadšení i ve tvářích těch, se kterými jste. A znám i ten pocit , když ten okamžik končí a vy se bojíte, že už nikdy nic takového nezažijete. Že víte, že právě tohle je ono, ale pokud to někdy bude znovu, bude to jinde, s jinými lidmi, za jiných okolností, za dlouho a kdo ví jestli. Znám ty slzy, co se snažíte udržet v očích, ale ony ne a ne poslechnout. Máte chuť se na všechno vykašlat a zavřít se doma, obklopit se jídlem a nevycházet, už nikdy nic nedělat, protože to stejně jistě nebude ono. Už nikdy nebude nic ono, právě a prostě TO.
Mě byl dopřán jen jeden den v pozici vychovatelky ve školní družině, utnula mě paní doktorka, která mi odmítla vystavit uschopnění- nezdálo se jí vhodné, aby někdo dříve léčený na psychiatrii se sklony k sebevraždě pracoval v oboru školství- ačkoli mám ten obor vystudovaný alespoň po maturitu, ačkoli sebevraždou neohrožuju třetí osoby, ale hlavně sama sebe- nehledě na to, že to bylo pár let nazpět. Dokonce se vyjádřila, že "lidé jako já by vůbec neměli pracovat s lidmi". Ale já měla sílu plakat jen chvilku, užila jsem si jedno krásné odpoledne se "svými dětmi", žáky 4.-5. tříd, které už jiné vychovatelky nechtěly pro divokost. Oni byli úžasní, živí, zábavní, energičtí, rozdovádění, nevybouření, pošťuchující se. Šli jsme ven, hráli spolu fotbal, dokonce se honili po chodbě v budově družiny, i když by se to nemělo. Měla jsem pocit, jaký se podle mého já staršího o pár minut nato neměl již nikdy opakovat, protože TOHLE bylo to moje TO. Poprvé jsem viděla, jaké by to mohlo být, poprvé jsem dokonce viděla smysl v těch dlouhých letech na peďáku, protože jsem s tou školou od začátku nesouhlasila.
Ale věřit, že je nějaké životní poslání? Něco, co mě vede k tomu, že hodnotím svůj život jako v pořádku, pokud svého talentu využiju? A naopak jako neuspokojivý, pokud se rozhodnu jinak a živím se jinak? To by byla spíš otázka osudu. To, jak se rozhodnu by bylo přece snad dané, ne? Může být někde napsané, že se vzdám možného životního poslání a budu se věnovat něčemu jinému? Mám pocit, že otázka naplnění životního poslání a víra v osud poslu dost souvisí. Bylo by totiž možné, aby Pisatel osudu byl tak krutý, aby vám dal ochutnat pocit dobře vykonané práce, potom vám ji sebral a jako zmačkaný list papíru ji před vámi zahodil do koše?
Kolikrát jsem slyšela "Mohla jsem být skvělou operní pěvkyní, kdybych neměla problémy s hlasem", "Býval bych dobrým spisovatelem, kdybych neonemocněl roztroušenou sklerozou a nezačal pomalu zapomínat bohatost jazyka". Zdá se, že si život přeorganizujeme pod tlakem okolností. Že kolikrát ten svůj život, který jsme si bez něčeho neuměli představit, dokážeme nasměrovat na takovou stranu, aby došel také ke štěstí- třeba jen přechodně, ale alespoň o chvilku kratší trápení. A ačkoli se nám v první chvíli chce zavřít domovní dveře a už je nikdy neotevřít, nevydrží nám tato myšlenka v hlavě příliš dlouho na to, abychom tak promrhali život. Ta paní nakonec objevila radost v domácích ručních pracech, pán se jednu dobu věnoval zahradničení, obklopil sebe i svou ženu spoustou krásných květin.
Nesouhlasím s myšlenkou životního poslání, které by nás pálilo, pokud bychom se mu nevěnovali. A nelíbí se mi ani myšlenka osudu. Když jsme se ve škole učili o díle Labyrint světa a rád srdce od J. A. Komenského, líbilo se mi, co si Komenský přečetl na papírku u brány do města. To jednoduše krásné "Žij a pozoruj". Jednoduché, osvobozující jakoby "Dívej se kolem sebe, uč se, jak věci fungují, poznávej a dýchej". Vlastně si sám vyber, co budeš dělat. A svám způsobem věřím tomu, že tuhle svobodu má prostě každý.
Ačkoli mi ta práce tehdy nevyšla, i mě opustila chuť na doživotní samotu docela rychle. A i když jsem pochybovala, jestli po tom pocitu štěstí dokážu najít štěstí někde jinde, zažila jsem krásné momenty i jako prodavačka ve vesnickém obchodě. A jako mužova výpomoc v lese, když dělával palivové dřevo- nosila jsem silné kusy větví v rukách, přenášela je k valníku, chodila v monterkách a kolem zpívali ptáci, svítilo sluníčko a šplouchala voda z nedalekého rybníka. A práce, kterou provozuji (příští sobotu) už půl roku, se stala tou nejsmysluplnější, kterou jsem kdy dělala. Jako kdyby cokoli předtím nemělo význam. Jako máma jsem sama za sebe velmi šťastná. A ani Lucinka neprotestuje.
******
Nedávno jsem si přečetla zajímavý článek. Dal mi dost důvodů k přemýšlení, to vám řeknu. Když ho shrnu do několika vět, hlavní myšlenkou bylo, že si děti samy vybírají, komu se narodí. Neposedností i nemocemi učí svoje rodiče. Učí, na čem by měli zapracovat, co dělají špatně. Možná jste se s tímto názorem už setkali, pro mě to byla novinka. Mě samotnou hlavně přiměl přemýšlet nad mým vztahem s mámou, také nad mým vztahem s Lůcou. Proč bych se kdy chtěla narodit zrovna mojí mámě a tátovi? V čem jsem je ovlivnila? Pro ně nejspíše nebylo životním údělem být rodiči, protože jako jejich dcera mohu zhodnotit jejich výchovu jako šílenost a můj momentální stav jako nehodu- ani sama nevím, jak se jim povedlo, že navzdory hrubému zacházení, ponižování, bití, omezování, izolaci od vrstevníků a lenosti- jsem, kdo jsem. A potom otázka, proč je vlastně Lucinka zrovna s námi? Čím jsme ji zaujali?
Komentáře
Okomentovat