Tím, čím jsi, jsi i díky nim

****

Teta Květa se rozplakala a jediné, co jí bylo rozumět, bylo jen tiché: "Takového spratka jsem vychovala" a "Ale nadávat do krav mi nebude." Bylo mi hloupě. Držela jsem Lucinku, která se na ni přestala usmívat, když viděla, že se jí změnila nálada ze sluníčkové. Vykulila oči a na čele se jí dokonce udělala vráska. Pro mě vznikla komplikace, mám je ráda obě, jak tetu Květu, tak Monču. A ranit nechci ani jednu. Ale problém, který vznikl, není mojí záležitostí a tak musím nechat na nich, aby se srovnaly samy.

****

Nedá se podle mě obecně tvrdit, že každá další generace je horší, než ta předešlá. Je to individuální, na základě vrozených rysů osobnosti reagujeme jinak. To, že v pubertě máme sklon zveličovat malichernosti a stáváme se středobodem vesmíru, je pravda, ale také to nemůžeme brát jako bernou minci a odsoudit podle puberty všechny, rozdat si hezky černé puntíky do notýsku a jít za trest drbat záchody kartáčkem na zuby, pokud možno do konce života. Děláme chyby a lhůta, do které musíme dostat rozum, prostě neexistuje. Ale momenty, kdy se zastavíme a přemýšlíme o sobě, přicházejí ve vlnách.

****

Ona jenom flámovala, ostatně jako každý víkend. Opila se, pohádala s přítelem, kterého poslala do háje a na místě se s ním rozešla. A jak byla v ráži a říkala "všem pravdu do očí" (jak to opilí mají ve zvyku nazývat), přijela na návštěvu za mámou a tátou a začala vyčítat. A říkala věci, které by jako střízlivá neřekla, nebo jen polohlasem. Cítila se velmi úspěšně, protože je rok po maturitě a její první místo (po brigádě v obchodě) bylo na úřadu na pozici sekretářky. A máma jí najednou přišla až moc hloupá, obyčejná a přízemní. Druhý den přišla jako by nic na návštěvu, ale ani nepřiznala, že to přepískla, tak ji máma poslala pryč. Urazila se a nikdo s nikým nechce mluvit.

****

---

Díky této příhodě jsem musela začít přemýšlet i já. Můj táta mě měl od mých pěti let jednou za čtrnáct dní na víkend. A to bylo málo. Navíc nikdy mezi námi nebyl vztah, jaký děti mají k rodičům. Jemu jsem se nesvěřovala a nikdy ho neprosila o radu, protože by toho sám nebyl schopen. Není zlý, ale není ani nijak zvlášť dobrý. Rád se seznamuje s lidmi, kteří něco umí a mají peníze- to vše z prospěchářských důvodů. Protože kamarádi přece dávají kamarádské ceny, popř. dělají zadarmo. Jediné, za co mu můžu doopravdy poděkovat, je to, že v mých 18ti měsících přemluvil mámu a rozhodl, že operaci, která mi zachránila život, provedli doktoři i s transfuzí krve. Kterou moje máma bezhlavě (jakožto Svědek Jehovův) odmítala, ačkoli doktoři prohlašovali, že moje ztráty už před otevřením, jsou až moc velké a už teď mě tahají hrobníkovi z lopaty. Takže díky němu žiju.

A moje máma s manželem? Vztahy máme našponované, ale to už víte. Díky Lucince si ale už dokážeme zavolat a dokonce spolu po telefonu pár minut mluvit. Ačkoli je to s jejím monologem, jak věci dělám špatně a jak se dělají správně. Přecházím to, hledám na to sílu vždy a asi budu i dál. Ale nevím, jak to udělala, ale prostě docílila toho, co je úspěchem snad každého rodiče. Tedy vychovat dítě tak, aby bylo samostatné a schopné fungovat. Její přístup byl odstrašující a bylo spíše štěstím, že se dosáhlo cíle, ale jsem dospělá, schopná žít se svým mužem v klidu, vychovávat dítě a starat se o chod věcí v mém dosahu. To, že se nesplnily její cíle a já nejsem s ní "ve víře", to je prostě prohřešek, se kterým se musí smířit.

S Bohoušem jsme došli do stádia, kdy na sebe ani nemusíme mluvit, ale přesto jsme na sebe navzájem naštvaní, protože naše dialogy už proběhly tak často, že víme, co kdo na co řekne. Já pro něho budu vždy výchovy neschopná a zvrácená ubožačka. On pro mě vždy starý pán, co si ho moje máma záměrně našla a neochotný změnit názor. Ale uznávám, že kromě toho špatného, byl to právě on, kdo chodil do práce a dovolil mi tak vystudovat školu. Já naopak udělala ústupek a šla na takovou, se kterou souhlasili a která mě nebavila. Ale mám ji a na to se v tomto světě hraje. Na to slyší zaměstnavatelé a tak tedy cokoli budu za zaměstnání, budu tím díky tomuto člověku, který mi platil ježdění, knihy, i jídlo.

****

Jak to dopadlo s Květou a Monikou? Ještě nijak, celá ta věc se stala před několika dny a obě jsou horké hlavy. Věc neulehčuje ani sklon pít, který obě dvě mají. A lidi z chlastu říkají kolikrát věci, za které by si nafackovali, kdyby se trefili do vlastní tváře. Ale i Monče jednou nejspíš dojde, že nebýt její mámy, která vzala jakoukoli práci, sebepodřadnější, jen aby jí zaplatila a udržela na škole, nebyla by nikdy tím, čím je. Nebyla by nikdy sekretářkou. A proto jde stranou, čím byla a čím je teď, když pro změnu platí školu její mladší sestře.

****