Můžeme být jenom kamarádi?!

V pubertě jsem to nechápala a o moc jasněji v tom nemám ani teď, ale o to málo, co jsem pochytila, se s tebou podělím, i když mě ve věku, kdy tě kluci budou hodně zajímat, budeš považovat nejspíš za stařenu narozenou v minulém století a dokonce tisíciletí- a ostatně budeš mít pravdu, až na tu stařenu.

O přátelství mezi kluky a holkami, bylo napsáno dost a samozřejmě z toho plynou dvě možné varianty: podle jedné to možné je, podle druhé ve chvíli, kdy se city alespoň na jedné straně změní, přátelství končí. Není ale na mě, abych ti tu psala, jaká je blbost zamilovávat se do kamarádů, popřípadě koketovat s kamarádem a ve chvíli, kdy je už opravdu zamilován, se na něho vykašlat. To snad uznáš i ty, že druhý prohřešek se prostě nedělá. Jsou to opět věci, ke kterým musíš hlavně přijít ty sama a tento článek je jen takové povídání, abys k tomu jednou nepřišla jako slepá k čelu.

****

Vlastně to znám. A možná už to v době, kdy čteš tyto řádky, znáš sama. Ve skupině lidí ti vždy alespoň jeden člověk bude bližší, než ostatní. A nemůžeš mít všechny ráda úplně stejně, protože každý je jiný a ke každému budeš mít trochu jiný vztah.

****

Holkám moc nerozumím. V tomto jsem asi chlap. Někdy nevím, proč se vrhají do vztahů s blbečky. Jen pro chvilkovou hru, jdou s city hned na povrch a pak se diví, když po několika nocích narazí nosem na realitu a mají ho pěkně natlučený. Nebo s "macho-typy", takové ty chodící hory svalů a mozek téměř neexistující. V takovém případě bych byla jako kluk- kamarád opravdu nešťastná. Byla bych totiž hodnej, pozornej, jako na potvoru ohleduplnej a hubenej. Opravdu by mě asi drtilo být "věčným kamarádem", to kluci určitě sami musí milovat. Věčně ohraná věta, kterou od svojí kamarádky, do které jsem tajně zamilovaná, uslyším: "Promiň, ale já tě mám ráda jako bráchu/kamaráda/dvojče/"..... jako bezpohlavního debila, co je na mě hodnej a rozkrájel by se pro mě.

---

****

Možná ti tento článek bude připadat nemístný a zbytečný, ale vím, proč ti to píšu. Všimla jsem si už nedávno, že se na ulici směješ hlavně na chlapy. Vím, že to tak malé holky dělají, sama jsem to jako dítě dělávala. Kromě klasických hezounů to bývají i muži, u kterých bych sama- nemít tvého tátu- měla snahu je balit. Jednou zjistíš, že na ty krasavce se sice dobře kouká, ale není to všechno. Někteří z nich mají minimálně právě ten jeden mindrák navíc. A je otázka, jestli to za to stojí.

****

Zvláštní. Když kamarád řekne dívce, že "ji asi miluje víc, než by měl", v případě neopětovaných citů se ho většinou holka snaží zpátky napasovat do kamarádského vztahu. Pokud na rande holka vybalí, že "tě strašlivě miluju, chci s tebou žít, bydlet, koupit si psa...", kluk se vyděsí (a celkem chápu proč) a kamarádství většinou ani nenavrhuje. Bere totiž nohy na ramena, protože je mu jasný, že jednou zamilovaná holka, bude zamilovaná ještě pěkně dlouho a i kdyby se pokusili o přátelský vztah, dříve nebo později se do této situace mohou dostat znovu. Proto to rovnou přeskočí, informuje, že rozumí a na příští rande už nepřijde, přeruší kontakt, přestane ji vyhledávat, na čas odjede. Jako by chlapi byli víc racionální, nerozhození tolik hormony, náladami, city a po většinu času to mají v hlavě srovnané... pokud zrovna uvažují tou správnou hlavou.

****

Lucinko, vím o čem mluvím. Stalo se mi to. Nebyla jsem nikdy kus a kluci mi sami do postele nelezli. Nevím, jaké to je odpálkovat kamaráda, ale zato vím, jaké rány se mohou na vztahu s blízkým přítelem objevit, když si nejsi ve svých citech jistá a přesto je přiznáš. A on se potom z mého života vytratil a zbylo po něm bolavé místo. Nikdy už nebudu mít možnost mu všechno říct, neposlouchal by mě.

Co bych mu řekla? Že mi chybí. Že mu děkuju za ty všechny roky, kdy jsme pro sebe navzájem mohli být při sobě. A děkuju mu za to, že mě udržel při životě a zdravém rozumu, když jsem skoro o obojí přišla. Nebýt jeho, nebyla bych tu a neměla tvého tátu a tebe. A asi to nejdůležitější. Že jsem mu sice řekla, že ho asi miluju, ale mýlila jsem se. Milovala jsem ho svým způsobem vždy. Od první chvíle, až do té poslední. Jako východ slunce, vítr, déšť, vzduch, květiny, sama sebe, dvojče. Ale nikdy bych ho nedokázala milovat více. (Což jsem zjistila až o rok později, když jsem potkala svého muže.)

Zbylo ve mě prázdné místo a rozumím přesně tomu, proč z mého života odešel. Toto místo se ale jednou za čas probudí. Mám ho teď bolavé několik týdnů a necítím se dobře. Stále vím, že tam je. Ale třeba se jednou zahojí. A já za pár let zjistím, že ho zaplnil někdo jiný. Jiní přátelé/kamarádka/blízký přítel, ty (více než teď), tvoji budoucí sourozenci. Kdo ví. A i kdyby ne, "Jestli se ještě jednou narodím, potkám tě znovu, já to vím."

Lucinko, city se mění. A na lásce je úžasné to, že roste, nebo odchází. Máš ráda trochu, víc, miluješ, máš ráda jenom jednu vlastnost, jednu vlastnost nenávidíš... City nejsou nikdy stejné, jako bývaly. Takže pokud se ti stane, že se jednou do sebe podíváš jako do knihy a objevíš ve svých citech změnu, neříkej hned nahlas "Asi tě miluju". Počkej si, až si to srovnáš v hlavě a až vyvrátíš/potvrdíš to ASI. Nedělej chybu, jakou jsem udělala já a které lituju víc, než čehokoli jiného. Ale to je blbost, viď? Budeš žít svým životem a dělat své chyby.

Co ale můžu s jistotou říct? Že i kluci mají city, jen je tolik neukazují. Dávej proto, prosím, pozor, co svým chováním vysíláš za signály.

****

P.S. Až budeš po nocích plakat do polštáře kvůli nějakému namakanému svalovci s ksichtem Brada Pitta a IQ plyšového medvěda, utři si oči a podívej se kolem sebe, jestli náhodou vedle tebe nestojí hodný, pozorný, dobrosrdečný, ale hubený kluk ;-)