****
Moje malá Lucinko, nenapsala jsem ti dlouho a jsem proto ostuda. To, co ti dneska napíšu, nosím v hlavě docela dlouho, ale sednout si k počítači a sepsat to do článku s hlavou i patou, to je na mě nějak moc.
Abych to zařadila nějak časově, za dva dny ti bude 10 měsíců, prořezal se ti druhý zub a vlastně hezky už chodíš. Sice ne vždy se ti chce a díky bolavé puse vyžaduješ častější mazlení a nošení po pokoji, ale není to nijak významně horší. Jen si nesmím naplánovat činnosti, u kterých musíš být sama na zemi (z toho logicky vyplývá, že nesmím dělat nic).
****
Vlastně mě na toto přivedl tvůj děda, který pod jednu tvoji fotku na FB napsal, že "jsem skvělá máma a jednou na mě budeš jistě hrdá". Odpověděla jsem: "Sama si tím nejsem jistá a věřit tomu budu,pokud mi to jednou sama řekne a bude to myslet vážně". A to, co jsem napsala, myslím doopravdy. Tvoje babička přidala souhlasný komentář pod vyjádření dědy, tvůj táta naopak souhlasil s tím, co jsem napsala já.
Víš, říká se, že když je někdo šikanovaný, časem sám šikanuje. Už jen tím, že dává všem okolo sežrat, že mu nikdo dřív nepomohl a nic jiného nezná. A jak jsem byla jako malá bita jako kůň, aniž by to někoho zajímalo, ti povídat nebudu. V jedné větě to prostě bohatě stačí a moje mindráky by tebe neměly vůbec tížit. Naopak, přeju si pro tebe to nejlepší, co ti budu moci dát. Možná budeš časem rozmazlená, ale pro teď prostě chci, aby jisté základy byly.
A proto si s tatínkem teď moc nerozumíme. Ani on tě nechce bít a na rukách by tě pořád nosil, kdyby neměl bolavá záda. Ale upřímně, neví přesně, co tady spolu celé dny, kdy je pryč, děláme. Neví, že ti už několik měsíců ukazuju, jak postavit lahvičku, neví, že mi pořád vyléváš obsah hrnečku na zem a maluješ v něm prsty po podlaze. Neví, že ti to trpělivě opakuju několikrát denně a to minimálně 4 měsíce. A sice rozumíš "Nenene", ale stejně neposlechneš hned na druhý pokus. A opakuju ti to hlasitěji a důrazněji, ale to jen proto, že mám pocit, že mě prostě neslyšíš, když mě ignoruješ a děláš si pořád to svoje.
A tak jsem tě několikrát už plácla přes ruku, což vedlo k úleku a taky pláči. Tvůj táta nasadil celkem logickou (pro mě v ten moment ale trochu nepřátelskou) "neznalou" reakci a výkřik "Nechceš se trochu zklidnit?!", zatímco si tě bral do náruče, než tě ta trapička uvaří k večeři, na což následovalo jen moje "Až ty trochu přidáš!". Lucinko, nepovažuji plácnutí přes ruku za bití. A nechat tě, abys mě dál vesele ignorovala, to nebudu trpět donekonečna. Tatínek se mnou nesouhlasí a taky by tě rád rozmazloval. Taky to dělám, čas od času, když poslechneš a jsi šikovná. A lepšíš se. Třeba jsem byla schopná ti vysvětlit, že pokud se bojíš hrneček na stůl postavit sama, máš na mě zavolat a postavíme ho spolu. Ale, nezlob se, nebudu takový "hodný blbeček", že si nechám skákat po obličeji, když budu ležet na posteli a ani tě nenechám dělat věci, co mě bolí. Nenechám tě určovat pravidla, pokud to budu považovat za důležité a nenechám se ukecat, jako to dělá tvůj táta. A tak mě za to můžeš teď nenávidět a považovat mě za tyrana. A pokud někdy naopak zjistíš, že to k něčemu dobré bylo, řekni mi to. A mysli to vážně.
Komentáře
Okomentovat