Výchova ke svobodě

Taky si občas říkáte: "Až budu dospělá a budu mít svoje vlastní děti, budu všechno dělat jinak, aby nepoznali to, co já?" Čas od času jsem si to taky pomyslela. Nenáviděla jsem, když si máma naslinila prst a utírala mi s ním šmouhu na tváři. A ještě víc mě štvalo, když mi cestou do školky pořádně utáhla tkaničky od čepice, takže jsem se škrtila, kdykoli mě napadlo trochu sklonit hlavu. A, samozřejmě, jsem neměla nijak v oblibě její věčnou "Nánu pitomou" a "Kačenu línou", kterými mě častovala poměrně často. Častěji, než bylo zdrávo. A ještě častěji si na mě vybíjela vztek výpraskem, protože už se zkaženou náladou přišla domů z práce. A tehdy nastaly ty časy, kdy jsem si říkala, že "já to budu dělat úplně jinak".

****

V jednom z minulých článků jsem sama nad tím dost váhala. Neřešila jsem sama v sobě, jestli někdy uhodím dítě doopravdy. Plácnutí přes ruku opravdu nepovažuju za bití v pravém slova smyslu. Ale spíš si říkám, jak moc v mém případě je reálná výchova založená na nebití. A jestli i po absolvování "bezbolestné" výchovy může vyrůst vyrovnané dítě. A taky se, celkem logicky, můžu střetnout i s jinými otázkami.

****

Protože, co si budeme nalhávat, trendů ve výchově se za ty generace už vystřídalo nepočítaně. Třeba spory matek a bio-matek o tom, jestli kojit nebo používat Sunar, popř. jak dlouho. Někdy je dokrmování potřeba a lahvička je mnohem praktičtější na cestování s dítětem, než někde krmit přímo. Na druhou stranu nevidím nic logického na móresech dam do 20. století, kdy nechávaly svoje děti na jídlo kojným a šetřily si prsa. A kojit dítě do šesti let? To je už trochu moc

---

****

U mě se to zařídilo prostě nějak a kojila bych mileráda dál, ale žlázy si řekly během šestinedělí o právo veta, takže od čtvrtého týdne krmím z lahvičky a svět se nezbořil. Naopak, máme veselé zdravé dítě, které velikostí, vahou a dovednostmi je napřed o 2 měsíce. A můj názor na kojení na veřejnosti nejspíš vzbudí (opět) vlnu odporu a pohoršení, ale nevidím na něm (stále) nic nepřirozeného a neetického. (Víc neetické by mi přišlo nechat dítě o hladu.)

Pamatuji si, když jsem poprvé navštívila cukrárnu ve vedlejší vesnici. Od té doby, co mám Lůcu, jsem si nikdy netroufla sednout si s ní a někým dalším na kafe, zákusek, na oběd. Bála jsem se, že nikde nemohou počítat s tím, že by tam nějaká matka přišla. Kam zaparkovat kočárek? Mají židličku? Na záchodě přebalovací pult? A co dětský koutek, když budeme chtít soukromí? Tady to všechno bylo. Velké uličky u stolečků, prostorný dětský koutek s hračkami, speciální záchody pro matky s dětmi, kde byl skládací půlt přimontovaný ke zdi. A když jsem se, celá překvapená, zeptala paní prodavačky, jestli nikomu z hostů nevadí, že sem chodí i maminky, řekla jen: "Kojení u stolečků snášejí poněkud nelibě".

****

Minulý týden, na dětském hřišti. Ano, punčošky jsou bílé s růžovými pruhy. A pračka to vypere.

Další z mnoha věcí, které mě na venkově trápí, je ten zvyk všude chodit v teplákách a nehledět na to, jestli mi to sluší. A znám matky, které mají (možná právě proto, kdo ví) opačný problém a svoje děti čančají jako na taneční. Nesmí si hrát v písku, držet se mimo bláto a louže a pokud by to bylo jen možné, levitace 5 cm nad zemí je vítána. Asi nikdy nebudu jednou ze "sterilních" matek. Lucinka mi chodí jak v tepláčkách, když je ošklivě, tak i v šatičkách a nijak se nestresuju tím, že to možná bude flekaté. Je mi totiž jasné, že určitě bude. Naštěstí máme pračku, která po zmáčknutí knoflíku začne prát, a pořádný sušák, na který se vleze všechno prádlo.

****

Ale nejsem žádná špindíra. I když si moje dítě hraje se slepicí, která nám nechává na schodech slepičince. I když se Lůce povede krásně rozdrobit rohlík po pokoji a, ta malá šíkula, si dokáže sama otevřít krbová kamna a jíst popel, pokud ho nevymetu. Na procházkách si do kočárku nechává trhat sedmikrásky a bílý jetel, který ráda konzumuje. A v kuchyni si neuvěřitelně ráda olizuje lopatku a smetáček (nejlépe hned po zametení). A? A stále žije.

****

Znáte to o pokusu na slepicích? Vědci jednou rozdělili hejno slepic a jedny držely v dezinfikované kukani, kde bylo absolutně čisto, vzduch se proháněl filtrací a všechno bylo vyvoněné čistotou. Druhá skupinka byla ve špinavém výběhu, nikdo se o jejich čistotu nijak nestaral a když byly vystaveny infekci, měly dostatek protilátek a zvlášť netrpěly. Čistý chov měl dost velké obtíže. Děti nejsou sice jako slepice, ale pokud jsou drženy v absolutní čistotě, tělo při kontaktu s viry, bacily a alergeny dostane pořádnou nakládačku. A tak jsem hrdá matka, která má dítě pasoucí se na sedmikráskách, olizující lopatku a občas žužlající slepičinec na schodech.

Foceno dnes. Hraje si se slepicí- na tahání za ocas. A slepice jí už dvakrát klovla do nohy.

Když hrozilo, že se nestihne projednat zákon o "lesních školkách", bylo mi to líto. Možná to pro někoho je jako novinka a trend, který přišel a odejde jako mnoho dalších. Ale myšlenka na výchovu v přírodě, je mnohem starší. Ten pán se jmenoval Jean Jacques Rousseau a ve své knize (Emil, čili o výchově) velmi podrobně pracoval s myšlenkou dočasné izolace od okolního světa, kde dítě poznává vše kolem sebe samo, v kontaktu s přírodou. Dokonce považoval za velmi žádoucí, aby dítě lezlo po stromech, přicházelo tak na fyzikální zákony, bylo odolné díky vlastní aktivitě a otužovalo se. Dospělý působil spíše jako rušivý prvek.

/Mě osobně zaujala jeho myšlenka "negativní výchovy", kdy dítě pozvává důsledky svého chování. (Např. Když rozbije okno, je mu potom v noci zima, protože okno nikdo znovu nezasklil.) To ale neznamená, že Lůcu budu k něčemu takovému vést. Jsou věci, do kterých nemůžu mluvit sama a tak i tento bod diskutujeme doma s mužem./

Lesní školky mají jiná měřítka hygieny. Ano, voda teče z barelu z páčky, na záchod se chodí "na kadiboudu" nebo do roští. Svačinu mámy připravují vlastní. Není tam pevná budova s regulovaným vytápěním. Milion hraček. Ale koho zabije dítě přiobléknout? Nebo při snídaní namazat o dva chleby navíc? Budu ráda, když naše dcera
bude přijata do takové školky, bude venku a nebude alergická na kde co (jako já). A jako dcera truhláře pozná druh stromu v přírodě a ne podle obrázku v knize.

A v postýlce má povlečení s ptáčky. Ach, jak drsnej metal.

Víte, když jsem byla těhotná, přicházela jsem na některé věci postupně, jako vždy. Během těhotenství jsem si malovala, jak budu shánět na internetu z metalshopu body a černé šatičky. Protože by bylo nemyslitelné, aby dcera bývalého pankáče a speedmetalového bubeníka a milovnice klasického rocku, chodila v růžové. Nelíbila se mi ta tvář mainstreamu, která každému cpe načančané holčičky v balerínkách, baletních sukních, nutnost chodit na zumbu a lakovat si v pubertě nehty. A tak jsem byla svým způsobem hrdá na to, že "já to budu dělat jinak". A pak se narodila a viděla jsem ji. A byla jsem ta, kdo nakoupil růžová body, krémové punčochy, dupačky v barvě duhy a na zábradlí postýlky navázal stuhy v růžové, červené a meruňkové barvě.

Došlo mi totiž, že když si říkáte, že "nepůjdete s davem", nejste nutně sami proti všem. Že takový nápad mají desítky, tisíce jiných. A, ač se vám to nezdá, jdete s davem v protisměru. A ať se vám to líbí nebo ne, vytvoříte svoji vlastní komunitu. Stačilo by, abych si našla kamrádky, které by měly stejný názor a hromadně bychom oblečení, hry a bytové doplňky ladily do lebek, kostí a pavouků. A tím protipólem mainstreamu, proti kterému bychom zbrojily, by byl také mainstream. Ta nutnost od "všech" se odlišovat. Koho "všech"? A já už mám vlastně plné zuby těch "originálních", právě kvůli tomu.

A tak moje dcera chodí v růžové, užívá si barevný šatník, stuhy na postýlce a opravdové plyšáky (a ne zombíky). Protože má právo se v tak důležité věci, jakou osobní vkus je, rozhodnout sama. Pokud bude chtít tetování, vybere si ho sama a ne proto, že jí přijde normální ho mít, když to slyší od malička. A i styl muziky si vybere podle toho, co se jí bude líbit. Neposloucháme sice doma Dádu, ale zvládáme doma pařit na Svěráka s Uhlířem.

Máma s tátou se zbláznili- grilují, i když fouká a je pod mrakem. A mě nedají!

A jak to vidím s tou "výchovou ke svobodě"? Není to nutně výchova bez jediného plácnutí. Každé dítě je jiné. A pořád mi přijde lepší jedno plácnutí přes ruku, než křičení a ponižování. A jedno plácnutí po zadku, než dovolení, aby samo někoho ponižovalo. Rozmazlovat dceru asi budu, ale více až časem. Jisté základy, co se dělat může a co ne, být musí. Ve vnímání všeho musí být nějaký základ. Jako se pro slyšení hudby musí vnímat melodii a slyšet rytmus. A jako je jasně dané, co znamenají světla na semaforu a řídit se podle toho. A i morálka jednotlivce musí stavět na výchově a zkušenostech. A TO je doopravdy důležité.

Svoboda člověka není v tom, že dělá, co chce, ale v tom, že nedělá, co nechce.

J.J.Rousseau