Moje pevná ruka a jejich vlezlost

Nebyla jsem nikdy jednou z těch, co by odkládali věci na potom. Ano, možná občas, ale když mi o to opravdu šlo, dokázala jsem se vybičovat a vše konala nadmíru poctivě a na 120%. A přesto jsem nikdy nečekala od nikoho to samé úsilí, ty samé skutky a pohnutky, které k tomu vedly mě samou. Snažila jsem se naopak vyslechnout jejich důvody, proč něco podle nich nejde nebo nejde tak, jak by to šlo v mém případě. A srovnávala to s tím, co mi o sobě řekli nebo co jsem věděla sama. Spíše jsem je omlouvala a sama dělala víc, než jsem musela. A mohlo by se snadno napsat, že "dokud neumřeli, žijí tak všichni dodnes", ale to by nebyl pravý konec. Ve skutečnosti jsem se v tomto svém očekávání věcí a dovednostech posunula dál. Jako máma. Přesto však stále trvám na tom, že používám hlavu a nechci nic, co by bylo nadlidské a neúměrné.

Ona nedělá nepořádek. Ona uklízí.

Lucinka chodí. Občas se už i rozběhne z kopce a dvakrát stihne spadnout. Je až neuvěřitelné, že jí bude teprve (teprve? už!) 11 měsíců. A vytahuje mi z kredence zavařeniny, které si rovnám podle druhu a roku výroby. A baví jí prohledávat skříňku s hrnci a poklicemi. A zkouší se vydrápat na schody, co nám vedou do postele, ale jsou příliš příkré na její první snažení. Většinou tedy její pokusy končí jekotem, když se zuby nehty drží a volá, abych si ji přišla sundat, protože nahoru to jde snadno, dolu hůř. Když spadne, skoro nikdy nepláče. Kolínka a chodidla už poznala rozdíl mezi trávou a štěrkovou cestičkou, taky se už seznámila s betonem a asfaltem. A hrajeme tedy hry. Kromě té dětmi oblíbené "Já to hodím, ty to sebereš" miluje ještě jednu. "Když na mě voláš jménem, vím, že další slovo bude ´Ne´, takže když nebudu reagovat, znamená to pro mě ´Ano´." A díky této hře mě poslední týden opouští dobrá nálada.

---

****

Později večer jsme šly nakoupit a protože stále bylo teplo a Lůca byla unavená, dala jsem jí sandálky lehoučké, ale lehce klouzající na dlažbě. Uznávám, že to byla moje chyba. Neměla jsem ji brát s sebou, ale ten den byla venku opět jen ráno, poledne a odpoledne jsem ji držela doma, kde je relativně chladněji. Nakoupila jsem a při placení se mi zasekl zip peněženky. Lůcu jsem držela v jedné ruce a opřenou ji měla o bok, v druhé jsem zápasila s peněženkou a nešlo to. Čím víc jsem se snažila, tím víc to nešlo. Postavila jsem vzpínající se dítě na zem a pokusila se to udělat klidněji obouruč. Zip povolil a plně se rozevřel, ale to už bylo pozdě. Lůca probíhala kolem vína ve skleněných lahvích a mířila k tvrdému, který byl za "tetou prodavačkou", ale vlastně cizí paní, kterou jen často potkáváme.

Zavolala jsem ji jménem jednou. Nic. Zavolala podruhé, protože bych ji neměla šanci dohonit a jen bych ji hecovala víc, tak důrazněji. Nic. Jeden zákazník, který ještě nakupoval, se pomalu blížil k pokladně a tak taky viděl tuto scénu jak z blbého filmu. Z blbého hlavně díky scéně, kterou sehrála matka volající svoje děcko, které si běží v klouzavých botech kolem drahého chlastu ve skle a následně se strhne hlasitá výměna názorů především z úst prodavačky, která nadšené dítě čapne do náruče a na matku křičí, co po tom děcku řve, ať si jde přečíst chytré knihy a zjistí, že je malinké miminko a natolik šikovné, že chodí. A že by se z toho měla ta "matka kráva" radovat, ale to ona né, ta tady bude, na to nebohé miminko, co se tak klepe, křičet povely jako na cvičeného čokla.

Jo, dítě se fakt klepalo, protože poprvé vidělo, jak na mámu nějaká cizí "teta" řve. A mámu, jak neví, co říct, protože si jen přebírala v hlavě, jestli to ta "teta" fakt myslí vážně, nebo si jen zkouší dělat z mámy srandu. A celou dobu dívající se na ni, tu malou Lůcu, co by měla poslechnout a alespoň zastavit a otočit hlavu, když máma volá.

Ne, nevěděla jsem, co říct. Měla bych to umět. Ta ženská má svoje rozmazlený děti a právě mě naprosto neeticky znemožnila před zákazníkem a dokonce před mým vlastním dítětem, které se na to celé muselo koukat. A nejraději bych jí v tu chvíli obouchala čelo o pult. Nakonec jsem zaplatila a beze slova si posadila stále vykulenou Lůcu na ruku, opřela si ji o bok a do druhé ruky vzala tašku s nákupem. Během večera jsem bojovala s chutí přijít tam a dát jí pár facek, jak se mi to v hlavě srovnávalo.

****

Už nějakou dobu přemýšlím o tom, pro koho ve skutečnosti jsou určené ty hory knih o mateřství, plné převratných a zaručených typů, jak se postarat o dítě a nezbláznit se při tom. Od přečtení tohoto článku, uvažuji o tomto:

Knihy pro matky jsou sice zaměřeny na matky, ale především na ty z nich, které nemají pozorovací talent a svoje dítě snad ani neznají. Nebo nemají vlastní úsudek a proto ho jednoduše "adoptují" díky "chytré knize". Nebo ho mají, ale chtějí něco hned ve svém dítěti "napravit", protože se jim asi nějak porouchalo a není spokojené. V každém případě se rozhodnou poslouchat někoho jiného, než sebe a své dítě.

A kdo vlastně určuje, že dítě je ten "porouchaný", co potřebuje nápravu? Že jsou děti zlé nebo zlobivé? Ony to třeba vnímají jinak! Říct o dítěti, že je zlobivé, může jen dospělý, který si chování svého dítěte vyloží vzhledem k svým potřebám, plánům nebo vzniklé situaci. Ale dítě není záměrně zlé nebo nepřátelské. Dělá jen to, co umí a s čím dospělý v jiné situaci neměl problém. Jak si potom vůbec připustit, že nějaká kniha, která nebyla psána přímo pro mě, mi pomůže napravit mé dítě, když ono není schopno vnímat zlé od dobrého tak, jako my, co máme zkušenosti a dokážeme rozlišovat vhodnost jistého chování od toho samého v jiné situaci nepřípustného?

Jsou teoretické a mělo by se to náležitě opakovat. Protože jedna metoda se nedá aplikovat na všechna mimina na zeměkouli. Stejně tak, jako je vtipně pitomé (a pitomě vtipné), když nadšený otec leží týdny v poučkách a partnerku poučuje, co se v jakém týdnu má jíst, dělat, pozorovat a cítit. Jo, teoretické a stejně to každý může mít úplně jinak. A navíc to nakonec každému leze na mozek a nervy.

Pokud se už pro něco z toho rozhodnete, zvažte, má-li cenu v tom pokračovat, když to nefunguje. Jít přes mrtvoly jen abyste náhodou svému vlastnímu děcku neotročili a ono nedejbože nebylo rozmazlené- to je sice překrásně ohleduplné vůči vám (ještě abyste si komplikovaly život dítětem), ale nezvratně škodlivé pro vaše dítě. Ano, škodlivé. Trvám si na tom. (Vím, o čem mluvím. Lůca mi utíkala při přebalování a já ji týden zkoušela cvičně udržet na nočníku. Potom si našla jiný zájem a rozhodla se více věnovat chůzi, tak jsem to odložila na neurčito. Jasně se jí ulevilo a přestala být před čůráním nervózní.)

A také si nepleťte pojmy s dojmy. Poku
d považujete osobní přítomnost a čas trávený s dítětem za otročení a posluhování, potom nechci vědět, čím je pro vás váš muž a už vůbec nechci vědět, jakou obětí je pro vás sex s ním. Pokud nemáte v sobě jasno, tak si rozsviťte.

Svoje možnosti si ověřuje sama. Mohla bych jí hodiny říkat, jak kde chodit a na co kdy dávat pozor, ale když si chůzi po visutém mostě vyzkouší sama, nikdy to už nezapomene. Já tu jsem jako poradce, pokud se kě mě obrátí a jako zachránce, když si nebude vědět rady. Jinak dokáže spoustu věcí už sama.

****

Jak jsem si řekla, že se s dotyčnou prodavačkou nechci nějakou dobu vidět, rozhodla jsem se jít s kočárkem na nákup do vedlejší vesnice do většího obchodu. Cestou jsem se zastavila v lékárně, kde nás přivítala nová "sestřička", která obsluhovala jednu starší zákaznici. Jak viděly Lůcu, rozzářily se a sympatie byly vzájemné. Z dlouhého sezení začala pohazovat nožkami a na výzvu "sestřičky" jsem ji postavila na zem. Nevěřila, že už umí chodit.

Chvilku si s ní pohrály, ale ona se během chvilky prosmýkla a hnala se do zázemí, kde se míchají recepty a masti. Byl by strašný průšvih, kdyby se tam něco stalo, takže jsem ji opět zkusila volat. Tentokrát jsem přeskočila první pokus a rovnou to vzala důrazně a jasněji. "Sestřička" ji stihla zastavit a mě, nečekaně, opět bylo vytýkáno, že po takové maličké holčičce chci moc. "A nechtěla byste, aby vám tady z fleku vysypala malou násobilku, paní?", ptala se stále přítomná zákaznice. "Měla byste trochu zklidnit a užívat si, že je ještě miminko", přidala se "sestřička". Odpověděla jsem, že nemám takový pocit a že již několik měsíců slušně dokáže reagovat na své jméno otočením hlavy ve směru ke mně. Nechci po ní žádné kousky cvičeného pudla, jde mi jen o zastavení a získání pozornosti.

Než se na mě mohly snést další výčitky, obložila jsem si ruce krabičkami a otevřela Lůce dveře. Zamířila jsem ke kočárku, Lucinka se ale úplně logicky musela vydat po úzkém chodníčku směrem k chodníku sousedícímu se silnicí, oddělenému pouze zvýšením a obrubníkem. "Dobře, chci toho moc", říkala jsem si polohlasem a ještě v zádech jsem cítila jejich pohledy. Nevolala jsem, schválně, kdo ji zná lépe. Otočila se a zvýšila rychlost. Rozhlédla jsem se a naštěstí nic nejelo. Je asi čas na další tvrdou lekci, kterou Lucinka zjistí o silnici. A zjistila, protože jí z obrubníku sjela noha a ona padla koleny rovnou na asfalt. "Povídejte mi o tom, jak po ní chci moc. A jak je pitomý, že na ni volám. Teď mohla být klidně přejeta autem a bude přejeta pokaždé, dokud nepřestane hrát svoje hry bez ohledu na volání", říkala jsem si polohlasem, když jsem ji brala do náruče a utírala slzící oči.

****

A možná si i vy říkáte, že chci po ní moc a měla bych být ráda, že je šikovná. Já jsem. Ale něco si musíte uvědomit vy. Pokud mi ona uteče a vběhne pod auto, všem bude u zadku, že já na ni byla podle vás tvrdá. Protože každý bude vědět, že já za ni mám odpovědnost. Ne vy. Je šikovná a umí chodit. Dokonce už zkouší běhat. A já jsem ta, kdo jí musí k její smůle ukázat i tu druhou stranu chůze a běhu. Protože její šikovnost přináší i více její pozornosti a nemůžeme si tedy dovolit stále hrát její hry mimo domov. Ano, hra je přirozená a pro její věk úplně normální. Neříkám něco jiného a souhlasím. Ale schopnost rozlišovat situaci bude vyžadovat čas a nejde naučit během jednoho dne. Pro začátek její hru omezuji pouze na převedení její pozornosti na mě a můj hlas. Že nemám volat, ale mám pro ni běžet? Jak bych jí to potom naučila?! Samozřejmě, pokud to je v mých možnostech, dělám to tak. Ale dělám věci tak, jak vyžadují činnosti, kterými se zabývá. Právě je její chůze na velmi dobré úrovni, tak kdy ji mám učit spojit uši s nohami?! Za rok? Dva? Deset?

A přesně toto bych si přála umět říct všem, co se do mě naváží. Celkově bych jim diagnostikovala "Syndrom staré matky". Jsem mladá prvorodička a kamkoli přijdu, ženy mi na potkání říkají, jaké byly jejich děti, co dělaly a nedělaly a jak to mám dělat a zkusit já. A dokonce i muži, kteří mě vidí poprvé a nakonec doufám, že i naposledy. Přála bych si umět říct, co chci říct, ve chvíli, kdy to chci říct. Třeba něco vtipného jako: "(dlouhý pohled na Lůcu) Páni, na chvilku se mi zdálo, že to miminko vypadá úplně přesně jako moje.... A počkat, ONO je moje!" Nebo "Chlap jako hora a bojí se změn? Zkuste jednu, která nám všem pomůže, bude to jednoduché. PŘESTAŇTE SE ZAJÍMAT O VĚCI, DO KTERÝCH VÁM NIC NENÍ!" Problém je, že jsem vždy překvapená neomaleností a drzostí, se kterou ke mě tyto "Staré matky" přicházejí a bez ostychu se do mě strefují před vlastní dcerou. Jak potom má mít ve mě příklad, když tamta teta a tamten strejda mámě řekli, že to dělá blbě? Co když dělá a ona to, chudinka, ani nevidí?

Kdyby byly pochybnosti, jak vypadá trapička matka a utrápená cvičená pudlice ;-)

P.S. Uznávám, že poslední články jsou možná až zbytečně zaměřeny na výchovu a slibuju, že s tím do budoucna něco provedu. Nevím ještě co, ale zatím mi leželo v hlavě toto a musela jsem si to sepsat tak, abych to sama viděla lépe. Určitě ale přijde i lepší období a vrátí se mi zpět jiné myšlenky. A to už poznáte sami.