Někdo má narozeniny!

A já mám přání jediný: "Dělejme, přátelé, jako že je úplně normální den".

Blíží se mi to. Budu starší, zase o rok. S mužem to máme tak akorát o půlrok. Jakmile se srovná s tím, že "je starej, unavenej, kamarádi mu už začínají umírat, nekalí už tolik, jako zvládal dříve", přijdu se stejnými kecy sama. Jen je to orientováno směrem: "Jsem stará, unavená, usedlá stará ženská, co má IQ párku v rohlíku". A teď to mám navíc na očích víc, než bych si přála, protože vidím, jak Lůca roste. A v září jí bude už rok.

Cítím se stará, jako ostatně vždy. Jednou jsem zapla televizi a chtěla si zvednout náladu filmem. Přepla jsem na jiný kanál a tam byly ohňostroje a oslavující davy. Taky aby ne, ten den začaly olympijské hry v Pekingu. No nenaštvalo by vás to?!

---

Svoje narození nevnímám jako kdo ví jakou událost. Nejsem sexbomba, kariéru jsem bezdětná neudělala, mám pocit, že od porodu mi IQ spadlo aspoň o 100 bodů (a to už předtím nebylo vysoké). Parádně rozumím plínám a jídelníčku dcery, zavařování meruněk a rybízovým marmeládám, trochu šití na stroji. A mám paniku z davů, které jsou snad nezbytností na každé události, za kterou se oslava narozenin považuje.

Bude mi 25. To je čtvrt století. A přibližně třetina života. Ta lepší už je za mnou? Nebo ne?

****

Můj táta má ve zvyku mi volat, že kdokoli z rodiny má narozeniny a měla bych zavolat a popřát. Na data jsem flink. Pamatuju si svoje narozeniny, mužovy, Lůciny a z dalších dat 1492- objevení Ameriky a začátek novověku. Obě světové války. Nepamatuju si ani jeho narozeniny. Máminy už vůbec. Proto má pocit, že mi připomenutím prokazuje službu. A když náhodou zjistí, že jsem nevolala, popřeje jako i za mě, že mám hodně práce. A to mě zlobí, ačkoli bych měla být asi ráda.

Přeje mi ke všem svátkům, narozeninám, posílá SMS na Vánoce a Nový rok. Kolikrát jsem se ho snažila prosit, aby to tak nedělal. Že nemám ráda velké oslavy a mám trochu problém přijímat dárky. A dort sním ráda i o všedním dnu. Není to přece žádná sláva a jsem už velká. A pokud mi musí dát dárek, ať je to tedy to, že mě jednou za rok poslechne a splní mi tak přání.

Nikdy neposlechl. Prohlásil, že on má právo přát mi, k čemu chce a kdy chce. A že to tak docela není jenom na mě a nemá povinnost jednat podle mého přání. A je dospělý a může si dělat, co chce.

****

Víte, věk je nepřítel mnoha žen. Těch, které se chtějí v baru napít a je jim 16. Těch, které dokazují, že jsou sice mladé, ale schopné zatnout zuby a ze světa vytřískat ještě nějakou tu kariéru. A skloubit pracovní týden s párty víkendy. Těch, které bojují s přechodem a mají potřebu světu dokazovat, že ještě nepatří do starého železa a jsou "skoro jako puberťačky". A tak moje plkání o tom, jak se v budoucích 25ti letech budu cítit několik týdnů stará, může někoho štvát a dostat nálepku "zbytečného pláče". Ale toto je moje strašidlo. To, že se budu za pár let budit jako strašák v posteli.