Žiji jako dřív

... a možná o trochu lépe. Při životě mě toho drželo opravdu hodně, moje milá Lucinko. Před tvým narozením bylo i koukání do nebe oblíbenou činností, která mě těšila a naplňovala. Především tedy pocitem, že jsem svobodná. Teď už tolik nejsem, ale vězení pořád vypadá jinak. Mohlo by se ale za pár let zdát, pokud si zapamatuješ do budoucna něco z toho, co spolu prožíváme teď, že se pořád zlobím a nevím kam se vrhnout dřív.

Cesta na roční prohlídku k paní doktorce :-)

Někdy se jenom cítím izolovaná. A nemám o čem mluvit a prostě jen poslouchám hovor lidí, aniž by to ve mě zanechalo sebemenší stopu. Jsi mým středem vesmíru a kolem tebe se točí můj den. Jako kdyby mluvit s někým na mojí intelektuální úrovni, bylo spíše jen odhalení, že moje úroveň dost poklesla a ve skutečnosti nikomu nerozumím ani slovo. Nebo ještě hůř, že mě nikdo nezajímá. Stala jsem se alergickou na věty začínající: "To znám, moje děti...", "Úplně stejně jako moje dítě, když...", "Když jsem byla mladá...", "Až budete mít třetí, nebudete to řešit, protože...". A je neslušné přiložit na uši dlaně a se zavřenýma očima si zpívat do padnutí. Necítím se dobře, když se mám bavit s neznámým člověkem, protože mě vlastně ani nezajímá. A nemám čas a energii na to, abych s ním udržovala kontakt byť po facebooku. Když nespíš, nemám čas vysedávat nad plky. A když spíš, mám nastavený mozek tak, že sám od sebe od uložení do postýlky zahájí svoje vypínání, takže když se už konečně dohrabu k židli a počítači, píšu hovadiny a zíváním si téměř okusuju ruce.

---

Říkala jsem si, že mašličky zdolává velmi dobře. A dárky by si taky mohla rozbalit sama. Pytlíček je proto jako favorit :-)

I s dárečky. Knihu uprostřed zamaskovaly látkové desky se stužkou, panenka ručně háčkovaná šikovnou paní je zlatým hřebem všeho, je to totiž úplně první panna :-) O pohádkové knize Dračí pohádky v dalším článku :-)

Třeba to období bude brzo pryč, Lucinko. V pondělí jsi měla svoje první narozeniny, na procházky chodíš už sama vedle mě a když jsou delší, stejně kus cesty chodíš po svých. Některé svoje záliby jsem si ponechala a vzít si je nenechám. Ta doba, kdy jsi jen pila z lahve a spala, je dávno pryč. Vracím se pomalu do života, který jsem milovala. I s tebou jej miluju, jen trochu jinak. Zodpovědněji. Musím využívat svůj čas s rozumem. Je nemyslitelné si dát den volna ve stylu maratónu Hvězdných válek s přestávkou jen na vyčůrání. Mámou jsem moc ráda, Lucinko. A až půjde chodit na delší procházky, běhat, malovat, vystřihovat, skládat puzzle, číst a blbnout spolu na písku (vím, nemám vlastně vůbec velké plány), budu se cítit opět jako dřív. S tebou navíc, jako malým příjemným bonusem.

Průběžně šiju. Sice většinou pro tebe, ale stále mě to baví. Pokud se mi zrovna nepohrabeš ve stroji a on začne nit šmodrchat. To je moc zlé. A také pomalu dávám dohromady knížky, které si spolu budeme číst. Ráda v nich listuji a čtu, abych měla náskok a potom vybrala hezké pohádky. Také se starám tatínkovi o facebookové stránky dílny. A občas se pustím i do hádanic a vyřizování tady v naší obci. Zrovna včera jsem napsala mail na úřad se stížností na stav hřiště, kam si spolu chodíme hrát. A také návrh, že by to tatínek zadarmo opravil, jen kdyby ho nechali vyvěsit plakát dílny na plot jako reklamu. Kolikrát se tam o tebe bojím, pět let neudržované eurohřiště je nebezpečnější o to víc, že všichni čekají nějak víc bezpečnosti, když je to přece podle eurosměrnic. Trnu hrůzou, kdykoli se chytíš zábradlí a chodíme tam denně, máš to tam tak ráda. A chodit tam s tebou budu dál, Lucinko, pokud si to budeš přát.

Moje nové záliby: focení tatínkových výrobků a jejich přidávání na Fb stránky. A také maličké radosti, které jsem si moc přála- přesně takový malý truhlík s vřesem a dýní na okno :-)

Takže abych svůj návrat do života urovnala, o víkendu sem přidám povídání o pohádkové knize, kterou jsem ti dala k narozeninám. Potřebuji totiž někdy termín, abych se dokopala a neodkládala :-) Kvůli tobě nebudu odkládat nic. A navíc se mi fakt líbí :-D