Tentokrát jen tichý povzdech nad tím, jak se cítím mizerně....
Že jsem spíše pesimista, víte už dlouho. Ale jednou za čas, když se dostatečně srovnám s fakty, stávám se na nějaký čas optimistou a těším se. Neříkám tím, že bych toho dobrého teď měla málo a že cítím málo lásky od muže, dcery a naší blízké rodiny, ale jako by mohlo být ještě lépe, ačkoli to s sebou ponese více trápení a práce. Přesto se těším.
Okamžik jako byl tento, přišel už sedm měsíců po Lucinčině narození. Na den přesně jsem si šla do lékárny kupovat těhotenský test, který ukázal, že "jo, budeme 4". A já si nebyla jistá, jestli všechno zvládneme. Lůce rostly zuby a chtěla pořád nosit, hopsat a mazlit. A mě se chtělo zvracet a ležet a spát. Že moje těhotenství trvalo týden a potom přestalo, jsem brala jako podraz od vlastního těla, že to zabalilo moc brzo. Že to, co bych si nejspíš dokázala vybojovat u doktorů, spláchlo bez mých argumentů a prostě odhlasovalo, že na to nemám a tečka. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo a kolik by mi vypadalo zubů, vlasů a co by se mnou potom bylo. A proto jsem to nakonec přijala bez většího bručení. Je mi přece 25, svět se nezboří. Teď ne.
To bylo před půlrokem. A teď Lůce bude 13 měsíců a já potratila znovu. Několik dnů jsem si to s mužem užívala a oba jsme se těšili. On se opět vrátil k plánování změn a oprav, které náš pokojík bude potřebovat, aby se sem vlezla kolíbka s postýlkou Lucinky. A já pomalu vzpomínala, co z oblečení, které jsem před časem roztřídila do krabic a nechala odnést na půdu, se hodí i pro kluka. Včera večer ale přišel zvrat a krev ze mě poprvé v životě tekla proudem a já se začala bát, že ani nebudu spát v posteli, ale na záchodě. A nebo jestli spíše nevolat sanitku.
Víte, říkám si pořád, že je mi 25 a život máme spolu ještě před sebou. Že se toho ještě tolik stane, že jednou budu koukat, jaké myšlenky se mi honily hlavou. Ale nebaví mě to. Příště mu to neřeknu. Ačkoli on se s tím srovnal lépe, než já. Ačkoli věděl, že je po všem, dnes ráno odjel do dílny a začal připravovat materiál na ty práce, které tak dlouho odkládal. A do kterých se chce pustit příští týden.
.... Zase jedne tichý povzdech.
Komentáře
Okomentovat