Když jsem byla ještě velký blázen a chodila k psychiatrovi (jako že teď už nejsem tak velký cvok, protože nikam nelezu), doktor mě zkoušel povzbudit, abych si každý večer zrekapitulovala den a našla alespoň jednu věc, za kterou bych se mohla pochválit. Což o to, já se chválila čokoládou. Problém ale nastal ve chvíli, kdy jsem se měla se zapatlanou pusou vrhnout na stránkový sloh o tom, jak užasná vlastně jsem.
Nic. Ani jedna souvislá věta a já se místo skvělého pocitu ze sebechvály, která mi nesmrděla, opět propadala do pocitu, že jsem vlastně pěknej kretén, co nedokáže ani holými větami dát takovou prkotinu, jakou jeden pitomý deníčkový zápis je.
Prázdno. Takže asi:
datum/den
a "Milý deníčku!"
nejraději bych se na popisování kravin úplně vybodla
Chtěla bych ti celá žhavá napsat o ....
no možná spíš o ..... něčem jiném.
Zase taková sláva to nebyla, ale ty to, deníčku, jistě nebudeš tak šíleně řešit, protože jestli jo, tak se z toho stejně nepodělám.
A místo toho, abych si psala deník, ve kterém bych se náležitě vychválila do nebe (a snad trocha toho sebevědomí ve mě hlouběji zakořenila), viděla jsem důvody, proč toho nejsem schopná. A to mělo, pochopitelně, úplně opačný výsledek.
Sloh
Přijde mi vlastně uhozená ta představa, že něco píšu "deníčkovi". A už vůbec imaginárnímu Daníčkovi. Protože jsem dozajista schopná takovou prkotinu zvládnout, musí mít také odpovídající úroveň, protože jsem zvyklá odevzdávat výborné slohové práce, dobré seminární práce a skvělé referáty. Proto i toto musí nějak vypadat a znít, ale když nevím "co komu a jak", hlavu si můžu lámat, jak chci, ale nevypadne ze mě nic lepšího, než heslovitý seznam úkonů, které jsem zvládla na jedničku. Spláchla jsem po sobě na záchodě, uvařila si jídlo a taky jsem šla ven. No, nákupní seznam typu vejce, mlíko, cukr, mouka a marmeláda je sice kratší než zmíněné aktivity, které jsem za den zvládla, ale alespoň něco víc říkají. Třeba to, že jsem měla úžasné palačinky.
Věk
Pokud vás některé věci do dvacátého roku nenapadly, nejspíš v nich neuvidíte smysl hned na první pokus. Možná ani na ten druhý nebo třetí. Protože ve dvaceti jste už dva roky plnoletí a tedy i víte (nebo alespoň máte pocit, že víte), do čeho má smysl se pustit. A já trpěla hlavně dojmem, že deníčky si píšou naivní teenky, které se svěří s obavami, že jim lak na nehtech nebude ladit s šaty. Nebo že jim sušenka nezapadá do kalorických tabulek a ony trpí strachem o postavu, kterou proto raději popíšou na následující tři listy, kdyby se náhodou přes noc změnila a ony zapomněly, jak vypadaly předešlý den. A to není můj případ. A rozhodně jsem inteligentnější než nějaká puberťačka. Ale dost blbá na to, abych popsala alespoň jednu stránku sešitu s tvrdými deskami. Achjo.
Pokud vás některé věci do dvacátého roku nenapadly, nejspíš v nich neuvidíte smysl hned na první pokus. Možná ani na ten druhý nebo třetí. Protože ve dvaceti jste už dva roky plnoletí a tedy i víte (nebo alespoň máte pocit, že víte), do čeho má smysl se pustit. A já trpěla hlavně dojmem, že deníčky si píšou naivní teenky, které se svěří s obavami, že jim lak na nehtech nebude ladit s šaty. Nebo že jim sušenka nezapadá do kalorických tabulek a ony trpí strachem o postavu, kterou proto raději popíšou na následující tři listy, kdyby se náhodou přes noc změnila a ony zapomněly, jak vypadaly předešlý den. A to není můj případ. A rozhodně jsem inteligentnější než nějaká puberťačka. Ale dost blbá na to, abych popsala alespoň jednu stránku sešitu s tvrdými deskami. Achjo.
Obsah
Jaká je ale jistota, že každý den budu mít o čem psát? A stojí opravdu informace, že umím palačinky a dokázala jsem se jimi přejíst natolik, že jsem se dostala k činnosti spláchnutí a trávicí procházky, za napsání a následné přečtení u někoho jako je psychiatr? To už informace o laku na nehtech a sušence by byla daleko květnatější a poutavější. Ale kdo by ji čekal od někoho tak starého intelektuálně rozvinutého?
Pravidelnost
Od deníčku se čeká, že činnosti budou zaznamenávány každý den, překvapivě. A já se znám. Jsem někdy líná a mám ráda svůj klid a pořádek. Po koukání na film se nepřetrhnu, abych se vytasila s novým poznatkem. To, že jsem "sledovala úplně úžasnej film" a o čem přesně byl, není moje zásluha a nic o mě nevypovídá. Jen to, že jsem měla šťastnou ruku, když jsem losovala DVD z krabice. A kdybych chtěla na sezení číst obsah filmu, který jsem nenapsala, nerežírovala ani neobsadila herci, mohl by si lékař hravě najít hodnocení na internetu.
A já po filmu jsem vždy plná dojmů. Když je dobrý, klidně i dvě hodiny slzím. A když blbý, nadávám nad ztrátou času také dlouho. V každém případě chci potom svůj klid a rozhodně ne žádné psaní. A když se zahrabu do peřin a usnu, tím líp. A ne, nic psát se zavřenýma očima nebudu.
Účel
Nerada dělám něco, v čem nevidím smysl. Jasně, duševní zdraví mám doopravdy jen jedno. A to je důvod k tomu, abych to alespoň zkusila. Ale co potom? Budu se někdy k tomu napsanému vracet? Co budu vidět za deset let na tom, že jsem už tehdy uměla udělat palačinky? Nebo vyhodím celý sešit? To je škoda papíru. Kdybych psala na toaleťák, mohla bych to nakonec někdy využít po palačinkách a těsně před spláchnutím.
Prostředí
Na svoji práci mám ráda klid. Jakoukoli práci. O to spíš, když se mám soustředit. I kdyby se jednalo o takovou hloupost, jako zápis jednoho dne. Mám ale pořád pocit, že se stále něco kolem mě děje. Tehdy to ve 2+1 bylo mnohem prostornější, než v našem současném 1+1. A ani tehdy mi nešlo odpojit se od ruchu z vedlejšího pokoje.
Zneužití informací/odsouzení
O tom by vám mohli ti, co mají zvědavé sourozence, vyprávět. Nechat se vydírat informací, že se mi asi líbí tamten a budu za bráchu mýt nádobí, aby to onomu náhodou neřekl, je, uznejte, dost na hlavu. A když už jste jedináčky, taková Brigitte Jones měla taky nahnáno, že jí Darcy uteče, když si o sobě v nestřeženou chvíli přečetl. Jo, tajemství deníčku svěřena nemusí být jen a pouze jako přenosná paměť.
-----
Na návštěvě u první manželovy dcery, jsem byla překvapena zajímavým zjištěním. Nedávno našla svoje staré deníčky z prázdnin a základky. Když se bavila (já se nebavila jako ona) soukromému předčítání zápisků, mělo to vlastně stále podobný scénář.
Milý deníčku, dneska to bylo na pytel, Lukáš se mi líbí, ale nevím, co s tím. Holky jsou krávy, protože si mě za to dobírají. Klára řekla, že se mi líbí a já bych ji ne
jraději zabila. (O dva dny později) Milý deníčku, dneska to bylo boží, protože Lukáš mě prej taky miluje. Nebyl si jistej, jestli to máme podobně, proto dělal, že mě nemusí. (O týden později, přeskakuji zápisky o líbačkách a hopsání) Milý deníčku, s Lukášem to je nějaký divný. už se spíš baví s klukama, než se mnou. Ale jeden z jeho kámošů, je na mě hodnej. A asi mě má trochu rád. Jmenuje se David. A s tím by to šlo. (O dva dny později) David je boží, takže jsem se s Lukášem rozloučila a začínáme s Davidem chodit. (O týden později) Milý deníčku, David je asi ten největší blbeček na světě.
jraději zabila. (O dva dny později) Milý deníčku, dneska to bylo boží, protože Lukáš mě prej taky miluje. Nebyl si jistej, jestli to máme podobně, proto dělal, že mě nemusí. (O týden později, přeskakuji zápisky o líbačkách a hopsání) Milý deníčku, s Lukášem to je nějaký divný. už se spíš baví s klukama, než se mnou. Ale jeden z jeho kámošů, je na mě hodnej. A asi mě má trochu rád. Jmenuje se David. A s tím by to šlo. (O dva dny později) David je boží, takže jsem se s Lukášem rozloučila a začínáme s Davidem chodit. (O týden později) Milý deníčku, David je asi ten největší blbeček na světě.
Co vám budu povídat, puberta dělá svoje. Terezka se dokochala a okamžitě nahromaděné sešity začala trhat a dávat do pytle. Protože kdyby Radim zjistil, s kým vším chodila (tedy s polovinou přilehlého sídliště), byl by uražený ještě hodně dlouho.
----
A teď jeden úsměvný paradox: Tento blog byste našli v zařazení mezi deníčky, protože je to tak rozsáhlá neurčitá vylejvárna mozku, že se to nedá popsat ani jako art, fan a ani vaření, ačkoli zavařený mozek mám už dost. Proto následující fakta se týkají mých současných důvodů, proč deníček nezvládám.
Nezaznamenávám
Není to žádná zásada. Ani bych to nenazvala leností. Ale přemýšlela jsem jednu dobu o tom, že bych dceři vedla takovou velkou knihu o tom, co se jí povedlo během prvního roku. Kdy mluvila, kdy jí rostly první zuby, několik fotek a jaké povlečení měla v postýlce. Nejsem ale asi typ rodiče, který si okamžitě zapíše, kolik bylo na minutu přesně, když jeho dítě poprvé řeklo první slovo, byť jen hloupé blabla. Vím přibližně kdy, ale nezapisuju. A když nejsem schopná zapisovat do knihy pro moji dceru, byla bych snad schopná vyplodit deníček o svém životě? Proč by mělo být to moje důležitější, než to její poprvé?
Rutina
A tím nemyslím to hnusné slovo. Myslím tím celkově opakující se činnosti v jistém pořadí v závislosti na počasí. Je hnusně? Jsme více doma a hrajeme si. Je teď podzim? To asi budeme doma ještě dlouho. Sama pro sebe si dělám jisté maličkosti, které jsou vybočením ze stereotypu, ale přesto se moje dny točí kolem ní. Tedy především kolem ní. Jasně, jednou si nebudu pamatovat, na co všechno jsme si hrály. Ale budu si to chtít doopravdy jednou číst? Kdy? Až poprvé odjede na týden na kolej? Pokud to bude stát za to, jistě si to budu pamatovat.
Moje současné stavy
Co se mi stalo během nedávných dnů, víte z jednoho z předešlých zápisů. Věřím ale, že to se prostě stává všem. A já nemám za poslední rok touhu po společnosti. Proto mi Matrix nevadí tolik, jak mi začíná vadit přímá komunikace s některými lidmi. Nechci vysvětlovat svoje důvody, pohnutky, svoji logiku. Chci, aby se mi lidi přestali svěřovat s věcmi, které jsou jejich záležitost a se kterou jako takovou nic nenadělám, i kdybych chtěla. A že většinou nechci a je mi to fuk. Jo, hnusně sobecky fuk. Nepovídám si s moudrými tolik, kolik bych si přála. Protože se cítím jako ta nudná podavačka lahviček a plínkářka. A dokud se to nezmění, budu ráda za svůj klid. Nepotřebuju postřehy plínkařky ještě někam "na věčné časy" psát. To nechám těm, co to umí lépe. Třeba modernímu fotrovi :-) A já jsem nemoderní matka.
Komentáře
Okomentovat