Pod "Fatou kapitána Morgana"

Když se posledně stalo, že se výherce Česka stal miliardářem, v jedné z reportáží mluvčí loterie prohlásil, že je k dispozici i povolaný psycholog, který výherci jistě pomůže, aby vzniklou situaci ve zdraví přežil.

Nedivím se, asi by to se mnou taky zamávalo. Zamávalo by to kdyby, ale vím jistě, že to kdyby v mém případě nehrozí. Nesázím. Věřím už na tvrdou práci, na vydělané peníze, na to, co leží v den výplaty na stole. Nevěřím, že mi něco spadne samo do klína a já budu muset jenom něco zaškrtat propiskou, budu mít vidění a typnu čísla. Jsem pesimista. Raději počítám s tím horším, abych nakonec byla nadšená z toho, že věci nedopadly špatně, kdybych se mýlila. A pokud se všechno pokazí, abych měla radost, že jsem měla pravdu.

I když je fakt, že mi jednou peníze do klína spadly. A možná proto už na náhody nevěřím.

---

****

Nebyl to milion, ale pro mě byl. Nebylo to moc, ale opravdu dost na nový začátek. Vzhledem k tomu, jak málo jsem toho měla, když jsem se stěhovala od mámy, muselo být jasné, že budu potřebovat dost věcí. Roky před tím jsem si nic pořádného na sebe nekoupila. Všechny peníze z brigády šly v září do školy a učebnic. Stěhovala jsem se s cestovní taškou a v ní několik triček, jedny kalhoty, pár párů ponožek a starý kabát, který jsem nesnášela, protože už nehřál. A za výmluvu, že musím trošku investovat i do sebe, jsem se vlastně schovávala. Byla jsem mladá, blbá a na cestě dál.

Den před odjezdem ze západu jsem vybrala stavební spoření a vlastně to byly jediné peníze, které mi máma dala. Na cestu do Prahy, nový začátek. Větší část peněz rok předtím vybrali, aby si koupili nový stan na karavan a mě nedali tehdy nic. Ale uznávám, byly to jejich peníze z jejich výplat. Jen na moje jméno a mě zlobilo, proč tedy nepoužili jedno ze svých jmen a dělali se přede mnou líbivějšími a lepšími, než vlastně byli (a to je vlastně fuk).

Dělalo to 30.000 a nějaké drobné. A já si jako první koupila brýle, dioptrické, jaké se mi líbily a mám je (zubynehty) dodnes. Jízda do Prahy na první pohovor kvůli práci ve školce. A současně první neúspěšný pohovor v Praze. Bydlení bylo nejdříve u táty a velmi brzy o kus dál u tety. Byla jsem vyžírka- příbuzná a nepřispívala na chod domácnosti, ale udržovala jsem pořádek v domě, když jsem měla volno. Jedna brigáda, občas kombinovaná s druhou, ale nic stálého a za směšný plat a tak jsem si platila zdravotní a sociální, telefon, opencard, svačiny, občas si udělat radost v obchodě novým hadříkem. Nic s čím bych se mohla chlubit. O vlastním bydlení tou dobou už nemluvě. Protože po několika cestách zpět na západ kvůli úřadům, jsem si tady koupila tričko, tady jednou lepší svačinu, tam dva páry odolných bot... a po roce mi zbývaly už jen ty drobné.

Jasně, že jsem se na sebe zlobila. A v první chvíli se obhajovala tím, že jsem sice měla brigádu a chodila tam každý den, ale ani tak jsem nikdy neměla víc než 5.000 za měsíc. A taky jsem ne všechny peníze utratila za sebe. Vždyť jsem tetě koupila tamto a sestřenici tohle. A že jsem si sice mohla udělat jazykový kurz, abych si zvedla šance na lepší práci, ale musela jsem chodit na tu hůř placenou brigádu. Pokud zvedáte obočí, nebojte, zvedala jsem ho sama, když jsem se uklidnila a v klidu vše znovu promýšlela. Že jsem si kvůli současnosti pohnojovala budoucnost. Kurz angličtiny jsem si nakonec neudělala vůbec. A prací jsem zvládla zkusit taky dost. Ale vím, že jednou jsem měla šanci a asi jsem si musela nabít nos. Jako tolik přede mnou a po mě, kteří nikdy neměli moc peněz a jednou jim do klína spadly.

A od té doby umím dělat rukama. Alespoň to mi ta jedna zkušenost dala. Někteří si z ní nevzali ani to málo a dál věří na náhody. Stírací losy a fotbalové zápasy. Míčky v baňce, postup do slosování o milion za objednávku věcí, které nepotřebují a na které nemají. Alespoň to nedělám.

****

"Někdy prý štěstí sedne na vola. Doufám, že tím volem budu já. Natočím svou vlastní satisfakci. A pak se budu smát- budu se vám smát, než zase spadnu na prdel." (Dark Gamballe)