Nemusíš říkat, co si myslíš!

Před lety se mě teta zeptala, proč vlastně mám potřebu na sebe všechno psát. Vždyť je tak nelogické všechna svoje tajemství a boje psát tak, aby je mohl kdokoli použít proti mě ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat. Nelogické, protože pud sebezáchovy by mě měl přece varovat před nerozvážnostmi, které nakonec zraní a poškodí jen mě. A já byla mladá a měla ideály. Třeba jednou budu psát o něčem krásném, lidském a tak kdokoli by se snažil poškodit mě, sám by utržil šrám na svém pohledu na svět a vnímání sebe samého. Četla jsem knihu o transformaci vědomí a měla jsem pocit, že se ve mě něco mění. K lepšímu, kupodivu.

Ještě do nedávna jsem si říkala ta ohraná klišé. A zjistila jsem, že následující dvě opravdu platí. Zbytek byly kecy, které jsem vyčetla snad v romantickách knížkách a možná v zásadách slušného chování.

Že hrozně moc používám záporná slova při popisu něčeho krásného. A strašně to přehlížím.

Že je dobré počítat do deseti, než hned křičet. Už jen pro tu srandu, že umím napočítat do deseti.

Moje snaha nejdříve poslouchat a potom soudit se ukázala při diskuzích jako do nebe volající pitomost. Za kterou jsem byla náležitě bita.

Vyznání lásky nemusím opakovat každý den. Stejně si to nefajfkuje do kalendáře.

Ne, chlap si po sexu nechce povídat až do rána o tom, co cítí a co ho trápí. A ráno mu radost udělám tím, že ho nechám půl hodiny bez mluvení s kafem, cigaretou, tabletem a záchodem a mluvíme až potom.

A konec konců- zkoušet psát subjektivně a osobitě, je taky někdy hloupost.

Někdy není projevem nízké sebedůvěry, když si po sobě necháte článek přečíst někým jiným. Někdy by to bylo velmi vítané.

Přesto tento článek píšu bez kontrol. Risknu to.

(zdroj cilichilli.cz)

---

Neříkám, že je hloupě nelogické (jak tehdy oprávněně? podotkla moje teta), říkat, co si myslím. Ale vyrostla jsem. Sem píšu pořád. A málo lidí z mého okolí ví o tomto mém světě. Ale ideály se vypařily a nahradila je praktičnost, pud sebezáchovy a časová tíseň. Přesto s lidmi mluvím dál. A nepotkávám se jen s jinými matkami, se kterými bych mluvila o plínách, botičkách a akcích v obchodech.

Někdy je vítané, abych se jen tak přirozeně lidsky bavila a právě otevřenost se stává naopak problémem, který mě nutí držet se zpátky. Neuvážená a možná snad zbrklá otevřenost, kterou někdo vůči mě projeví. Snad to lépe ukážu na dvou příkladech.

***

Soňa mi byla poprvé představena na grilování kamarádky. Lépe: kamarádka pořádala grilování a sama snězena nebyla. Soňa mě upoutala hned. Nezahrnovala mě detaily a mluvila celkem s přehledem. Pocit, že jsem proti ní vesničanka, protože ona žila celý život ve Slaném, mi dopřávala jen občas a nebrala jsem si to osobně. Ona zase nikdy nestudovala v Karlových Varech. Více mě fascinovala ta samozřejmost, s jakou se pustila do otevřeného konfliktu hovoru s lidmi, kterým jsem ani já neříkala věci na rovinu. Protože když je někdo opilý a to po větší část dne, nemám potřebu zabředávat v hovor na delší než nutnou dobu. Zato ona se rozjela jako kabina lanovky z kopce a fičela k úpatí, kde skoro srazila hlouček čekajících na další jízdu. A nic nikomu nebyla dlužna.

Přesto jsem si nepřála být jako ona a po několika měsících jsem za to rozhodnutí byla ráda. Protože ani člověk, který vám na rovinu surově řekne, co si myslí, nemusí mít tak křišťálově čisto před vlastním prahem. Sama ve svém synovi pěstovala stené zlozvyky, které měla sama a on tak kolísal mezi extrémy a měl spíše smůlu na lidi. A sama ho dostala do ústavu pro nezvladatelné. Týden před jeho odchodem si pořídila psa, kterého mu nedovolila roky před tím. A na víkend, kdy měl poprvé přijet domů, odjela i s klíči a bez telefonu na druhou stranu republiky a nedala mu vědět. Hlavně, kdykoli mě potká, usmívá se od ucha k uchu a je na sebe "nevesničanku" hrdá.

Ani to, že říkáte, co si myslíte, nemusí dokazovat, že jste přímí a proto správní.

------

Tátova přítelkyně se po prvním setkání a návštěvě u nás na facebooku rozepsala. Dlouhé romány a ujišťování, jak mého otce miluje a že se nemusím bát, že by mu snad ublížila. A moje strohé odpovědi, že vztah otce a dospělé dcery s vlastní rodinou je jiný, než jaký mají oni. Nechci být hrubá, ale okamžité důvěrnosti nemám ráda. Byly by myslitelné, kdybych byla desetiletá a s otcem žila nebo na něm citově visela. Ale je mi o 15 let víc a s tátou jsem roky byla jen na měsíc prázdnin. Jsme dospělí a naše životy jsou soběstačně fungující. A nakonec jsem byla shledána jako necitlivá a "když můj rodič umřel, přála jsem si mu říct ještě tolik věcí...".

Vše vyvrcholilo, když jsem před měsícem znovu otěhotněla. A znovu na týden. Za ten týden se ale dostavila další vlna zpráv, které mi Jana poslala. Jak si při chování Lucinky najednou začala přát, aby měla s mým tátou ještě jedno dítě. Že by to přece zvládla. A že "mi to mimochodem velmi přeje a tiše závidí". Což mě v ten moment rozpálilo do ruda. Moje ujišťování, že oni jsou pár a já to toleruju a vlastně mě ani nezajímá, co by si měli řešit spolu, se ukazovalo znovu a znovu jako nedostatečné. Vždyť má tolik kamarádek, se kterými může mluvit a postěžovat si! O tichou závist nikdo nestojí, věřte mi. Kdybych měla tiše závidět všem, co jsou těhotné, nelezu na dalších 7 měsíců na svůj facebookový profil, kde jsou výsledky některých letních lásek.

A já asi vím, co tím sleduje a to je to smutné. Chce, abych ho přemluvila ke společnému dítěti. Nebo alespoň mu dala požehnání. Nebo ho alespoň dokopala k tomu, aby s ní o tom chtěl mluvit. Oproti těm jejím předešlým je můj otec výhra, takže kromě biologických hodin bych připisovala zásluhy i chuti pojistit si ho na delší dobu.

A hlavně moje vlastní pocity mě mučily. Pocity matky, které jiná máma zkouší hrát potřebu o soucit a podporu. A přitom vědět, že reálně hrozí citové výlevy, kdy bude ta druhá zahrnovat moji dceru láskou, kterou by nejraději dala společnému dítěti s mým otcem, kdyby nějaké další chtěl. A moje dcera tak bude náhražkou a zároveň donucovacím prostředkem, abych spolupracovala a dotlačila ho tam, kam sám nechce.

Poučení je jasné: To, že někdo s vámi mluví "otevřeně", neznamená, že se vás nesnaží "skrytě" někam vmanipulovat.

***

Články o tom, jak málo jsme pozitivní a jak málo nevěří
me v lidi, ve mě spíše probouzejí smutný úsměv. Sama jsem měla ideály. Ani to, že budete do světa křičet hodnoty, na které se zapomíná, nezaručí, že dosáhnete svého. A že se věci upřímností otočí k lepšímu. Někdy snad raději opravdu "neříkejte, co si myslíte". A myslete. Opravdu!