Až vyrostu, budu popelář!

A kdo, jako dítě, jím nechtěl být. A v záloze jsme měli princezny, loupežníky, doktory, zvěrolékaře a kosmonauty. Ta krásně smutná dětská naivita. A pozdější střízlivění a posouvání hranic tam, kde je to únosné.

Neříkám, že se nikomu popelářský sen nesplnil. Protože ani nám odpadky neodchází samy. Ale je těžké promyslet si, kým jednou budu, čeho v životě dosáhnu a co by mě vlastně bavilo. A možná se to celé v dospělosti omezí jen na to, že 8 hodin denně budu mít masku někoho, nedosáhnu ničeho zvláštního a nebude mě to bavit.

(zdroj: FB/InterestingEngineering)

****

Ve školce jsem si přála být psem, protože mi to ze hry "na rodinu" šlo nejlépe. Pozdější možnosti se motaly kolem zvířat a nakonec i to padlo díky operaci zad. Zvířatům jsou ale někdy podobné děti, takže mě vítr zanesl na pedagogyckou školu, kterou jsem na druhý pokus po čtyřech letech dokončila. A co teď?!

****

Kdo měl v patnácti jasno, čím se bude zabývat celý život? Jasně, živit se něčím můžu i bez ohledu, jestli mě to naplňuje. Hlavně, že to naplní ledničku. Ale kdo v patnácti touží po několika letech zjistit, že si vybral blbě? A alespoň na krátkou dobu myslet na to, že roky dřiny, učení a omezování jsou v tahu jen proto, abych zjistila, že se pletu. Střízlivění je možná úplně normální proces, během kterého praxí a zkušenostmi zjistím, že žádná práce není úplně o tom, o čem jsem si myslela, že je. Ale je něco jiného to prostě překousnout a tvrdohlavě pokračovat jen proto, abych "přežívala" do důchodu a prostou snahou podívat se na to jinak a pokusit se najít v té práci něco pozitivního a uspokojujícího. A nebo samozřejmě odejít z kanclu od krys v kravatách a jít sázet stromy do Afriky.

---

****

Moje kariéra ve školství skončila vlastně dřív, než mohla pořádně začít. A ačkoli bych to mohla znovu zkusit, raději jsem rezignovala a zaměřila se jinam. Neříkám, že to bylo to lepší řešení, ale i v "podřadné" práci se dá najít něco dobrého. A od jídelních stolů hotelové kuchyně jsem se dostala za kasu různých obchodů a věřte nebo ne, bylo to fajn.

****

Přijít na nové místo a začít pracovat je jedna věc. Druhá věc je, jak jste ochotni poslouchat. A myslet, taky. Pokud přijmete místo a nechcete mezitím hned hledat jiné, musíte mít zákonitě jiný přístup k celému procesu. Kašlat na to, že "ostatní dělají to a ono". Ti "ostatní" totiž o svoji práci mohou přijít a pocítí to oni sami. Chci být mezi nimi jen proto, že nechci vypadat jako "šéfova vlezdoprdelka" a dělat věci správně? A třeba kvůli tomu i něco obětovat? Navíc něco, co se od dané práce přímo vyžaduje z nařízení vyšších míst, než je jen zaměstnavatel?

----

Ano, asi budu znít jako zahořklá, ale tento článek mi v hlavě leží už dlouho. Přiměl mě totiž reagovat jiný, který mě rozerval a skoro donutil bouchat hlavou do zdi. Beru to osobně a nestydím se za to. Protože, než někam vlezu a dohodnu se na pracovním procesu, zjistím si, co je v daném oboru vůbec nutné. Třeba na stránkách potrav. hygieny, když už to zaměstnavatel nezahrne do smlouvy. Kterou ale větší řetězce mají většinou několikastránkovou, právě kvůli poučení o hygieně a bezpečnosti práce. Hrůzy, co se tam personálem tolerují a provádějí, protože je tam nikdo nebuzeruje, mě nedojmou, pokud ještě pročtu reakci v komentáři, že "proč bych to měla dělat, když to nedělá nikdo a mám ráda svoje nehty"?! Neříkám, že omývání a rozkrájení salámů je dobrá vizitka vedoucího. Ale sama jsem jím mohla být a viděla jsem stres třech jiných. Jde o prkotinu, jakou jsou prachy. Čímž je neomlouvám, jen vysvětluju.

"Milá A., asi nikdy nebudeme kamarádky, protože už druhý článek mě vytočil. Neshodneme se asi nikdy na argumentech a názorech z jednoho jediného článku z pochybného zdroje. Přesto si od tebe ráda něco přečtu, až se na tom něco změní."

----

Přijmout opatření, která jsou zákonitě nutná k vykonávání práce v jistých oborech, je nutnost a snad i samozřejmost. Jako kdyby lidé na stavbě odmítali nosit helmy jen proto, že je vedro a potí se jim vlasy. Nebo zubařka nepoužívala rukavice jen proto, že chce mít dlouhé gelové nehty a trhají se jí rukavice stále na stejných místech. A pekařky dělaly head-banging nad vyskládanými chleby bez čepic "debilek" nebo šátků. Dobrou chuť. A proč by silničáři měli jako debilové nosit reflexní vesty?!

****

Tak jsem se dostala do obchodu a moc mě to bavilo. Malý rozdíl mezi ním a hotelovou kuchyní byl, ale přesto jsou pravidla stejná.

Nové zboží je úplně normální dávat dozadu. Je to úplně normální, "legální a logický" cyklus potravin. Tak se to přece dělá i doma v normálních lednicích, když se náhodou sejdou dvě nové krabice mléka, ale jedna prochází za týden, druhá za dva. Uznávám, že mě v obchodě štvalo to, jak lidi hrabou dozadu a tak se nakupily třeba z jednoho druhu jogurtů tři zavážky s třemi různými daty spotřeby. Po dohodě s vedoucím jsem proto do skladové lednice uložila nové plato a nechala ty "staré" v regále pro zákazníky. Doplnila jsem je později, když zbývaly třeba jen dva.

Přesto obracení salámů, omývání klobás a dělání ze starého masa kostičky v marinádě na grilování, je aktivita a vizitka vedoucího, který honí peníze. Nechci omlouvat, ale ti kravaťáci z centrál vám nedávají moc na výběr.

Pokrývky hlavy jsou nutností. Stejně jako čisté a zastřižené nehty a ruce bez doplňků. Praskly rukavice? Máš pocit, že jsou špinavé? Měň je častěji. Nesliň si prsty, nefoukej do pytlíku. A co bych se rozepisovala.... více třeba tady.

****

Na životě mi přijde krásné, že můžete dělat cokoli a nemusíte zůstat jen v jednom oboru. A třeba projdete rekvalifikačními kurzy a rozšíříte si obzory a kvalifikaci. Přesto myslím, že na velké omyly není příliš místa. A kdo v patnácti ví, co bude chtít za 40 let. Proto bych byla snad i ochotna přemýšlet o pozdějším rozhodování. 15 mi přijde jako věk dobrý pro spoustu věcí, ne však tak důležitou věc, jako je výběr školy. Ačkoli se dá oponovat, že tolik generací to zvládlo a dnešní děti to zvládnou také, proč o tom více nemluvit?! Už třeba jen proto, že tradiční řemesla mohou být v ohrožení. A prvotní šok ze špatného výběru může být mnohem menší.