Čekáme brášku/sestřičku

Je to tady, Lucinko, nebudeš jedináček. V době, kdy čteš tyto řádky, máš už ze všeho rozum a dávno jsi vyrostla z toho bludu, že "máš natrvalo sluhu, co místo tebe bude uklízet pokoj a celkově bude nápomocný k lumpárnám a zabavovat tě ve chvílích nudy". Věř mi, že to vystřízlivění mě netěší.

Ale teď, ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, spíš v postýlce a je ti jen 16 měsíců. Činnosti, jako je uklízení pokoje a dělání si z ostatních škodolibou srandu, ještě neznáš. Jsi maličká, běháš po pokoji s kočárkem a nebo hopsáš po posteli. A už teď tě baví přikládat k uchu starý telefon, ke kterému nemáme nabíječku, a křičet do něho z plných plic "Halo halo halo". Skutečnost, že mi pomalu roste břicho, bolí mě hlava, mám zimnici a občas mi není dobře, necháváš bez povšimnutí. Jen tě prudí, že tě nezvedám a nenosím v náruči tak často, jak by se ti líbilo. Když je mi zle a schovávám se pod peřinou, bereš to statečně, leháš si ke mě a mazlíme se, nebo nosíš do postele hračky, abychom si mohly spolu hrát.

---

A vlastně se trochu děsím momentu, kdy budu muset jet do porodnice a nechat tě doma s tatínkem na delší dobu, než tě nechávám teď. To nebudou tři hodiny vyřizování na úřadech nebo hodinová procházka do obchodu a zpět, ale minimálně tři dny. A bojím se i toho momentu, kdy se budu k tobě vracet s uzlíčkem, který bude spinkat, občas zasmrádne a celkově se kvůli němu bude dělat první poslední a nebudeš naším jediným štěstím. Budeš, kočičko, i když ti nebudou ještě ani dva roky a situace se pro tebe změní. I pro nás se změní. Bude to změna, ale nikdo neříká, že k špatnému. Tvůj přichod k nám byl životní radostí a narození tvého brášky/sestřičky není o nic menší událost.

Moc bych si přála tě nějak na následující události připravit, ale veškeré moje snahy v okamžiku posíláš do kopru. Uznávám, že nejvíc na tebe zapůsobilo to, když jsem utíkala na záchod zvracet, když jsi chtěla, abych tě zvedla a nosila po místnosti. Věř mi, že narovnat se v zádech s tebou u boku a v tu samou chvíli zjistit, že šťávy mám v krku, mě donutilo jednat rekordně rychle. Tvoje pokřikování, že jsem tě tam nechala stát, bylo možná oprávněné, ale měla jsem zrovna jinou důležitou práci. Tvoje "malá malá" na záda, když jsi přestala trucovat a šla jsi "po zvuku", nezapomenu asi nikdy. Moc jsem se styděla, že mě v takové pozici musíš vidět. A tvůj vyplašený výraz mi moc nepomohl. Snad na to jednou zapomeneš, po období nevolností a před obdobím otékání nohou bychom mohly nahradit tuto zkušenost něčím hezkým- třeba návštěvou zoologické zahrady.

Zatím se všemu chechtáš a třeba ti ten úsměv vydrží :-)

Lucinko, nezapomeň, že budeš vždy mojí milovanou holčičkou. Ať se stane cokoli- srazí mě auto, spadne meteorit, narodí se ti sourozenec a bude očividně soupeřit o naši pozornost s tebou. Neboj se ničeho, Lucinko. Vždyť i ty jsi bývala malým miminkem, které natahovalo ručičky. První týdny budou možná těžké, ale zvládneme to SPOLEČNĚ. Miluju tě.