Dveře k příležitostem

"V pokoji Aristova života byly dveře, kterými nikdy neprošel. Věděl o nich. Ale předpokládal, že jsou zamčené. Nikdy nezkusil vzít za kliku.

...

Jednoho dne si uvědomil, že nedělá nic jiného, než že přestavuje nábytek v obýváku a přenáší věci z místa na místo. Mohlo by to tak pokračovat donekonečna. Kdyby se nic nezměnilo, jednoho dne by měl na náhrobku napsáno:
Zde odpočívá Aristo Joyce. Zamřel na nudu, jednotvárnost a samotu."

***

Přišla mi opět další kniha a už po několika stranách mi bylo jasné, že se stane mojí srdeční záležitostí. A o kus srdce se s vámi mohu podělit. Proto ostatně také píšu tento blog a článek. Pokud si zcela získala mě, proč si ji škudlit pro sebe a nikomu o ní neříct?!

***

---

Počátek příběhu Arista mě zaujal a připomněl mi mnoho známých, kteří jako by měli stejné příznaky nemoci, která by mohla mít i smrtelné následky, kdyby se neléčila. Nuda. Rutina. Samota. Možná proto mi Aristo už od začátku připadal jako někdo důvěrně známý. Snad proto, že i kousek svého života jsem trávila v nečinnosti, nudě a hybernaci.

Kolik toho v lidském životě záleží na výchově a prostředí, ve kterém vyrůstáme? Aristo byl druhým Joycem, který se narodil v Americe do divadelnické rodiny, avšak neúplné. Druhý Joyce, který vyrůstal jen s otcem bez matky. A asi proto se vždy cítil nesvůj, když došlo na konverzaci se ženami, o které projevil zájem. Nebyl ani odvážný, drzý a příliš sebevědomý. Přestože z rodiny divadelníků, neuměl ani bavit, ani tančit a ani hrát a přetvářet se. Vystudoval tedy práva a začal pracovat v advokátní kanceláři. A aby jeho "průměrnost" byla ještě zřetelnější, i jeho život poznamenal náraz.

"Říkal tomu "čas zdi".

Poprvé si toho jevu všiml u kolegů v kanceláři. Po několika letech jako by se zastavili- už nedokázali jít dopředu. Příznaky byly neklid a znuděnost. Běžně je provázely románky na pracovišti; často pak následovaly rozvod, alkoholismus a holdování mužským hračkám- motorkám, jachtám a rychlým vozům.

Většinou to končilo propuštěním nebo podáním výpovědi. Jedna třetina nových zaměstnanců končila do deseti let. Při rozhovoru to pak všichni popisovali stejně: "Prostě jsem narazil do zdi a teď nevím, jak dál.""

Protože si byl tohoto okamžiku vědom, dokázal se na něho připravit. A když přišel, v klidu vyklidil stůl, odnesl si věci domů a začal pracovat jako soukromý advokát pro umělce. V jeho předvídavosti bylo jeho štěstí, řekla bych, protože tolik lidí provedlo kvůli "zdi" mnohem větší hlouposti, než je jen výpověď ze zaměstnání. Rozbili rodinu, opustili přátele, skončili bez domova s levným krabicákem v ruce. Asi takový okamžik "zdi" přijde v životě každého- bouřlivěji nebo klidněji. Ale přijde.

Až se mu ozvala nová majitelka tančírny Century. Potřebovala pomoc při sestavování smlouvy o koupi a provozu. A Arista fascinovalo při jeho nové práci navštěvovat zastupované přímo v terénu- v nahrávacích studiích, na vernisážích i besedách. Navšítil poprvé v životě tančírnu, kde večer probíhaly taneční kurzy a po půlnoci byla taneční zábava pro všechny, kdo zavítal. Tančit neuměl, zatím. Ale toto nové prostředí ho popadlo za srdce. A donutilo přemýšlet o životě, který vedl.

"Co se to děje? říkal si, když ležel v posteli s očima dokořán. A zase slzy. Co to sakra je?

Hlavou mu blesklo něco temnějšího a mnohem závažnějšího. A co kdybych tu pravou našel, ženu, kterou bych chtěl milovat, kamarádku a společnici, se kterou bych mohl tancovat... Chtěla by taky ona mě... Měla by mě ráda? Jsem vůbec hoden něčí lásky?"

***

Kniha Drž mě pevně, miluj mě zlehka je zatím stále rozečtená u mojí postele. Prvních 40 stran přečteno, zbývá mi něco přes 160. Určitě vám neřeknu, jaké odpovědi na své otázky dostal a jak klikatou cestou k nim přišel. Možná ale také prožíváte svoje lapálie. V životě se stále hledáte, jste stydliví, osamocení, před "zdí" v osobním nebo profesním životě. A možná jste takovými překážkami již úspěšně prošli. A proto mě Aristův příběh zaujal- je jedinečně všední. A konkrétně na jeho rozuzlení se těším na stránkách knihy, která je plná příběhů lidí z tančírny Century.

***

Na závěr zpět k prvnímu úryvku z prologu a jeho dokončení:

"Téhož dne však za těmi dveřmi něco zaslechl. Že by ženský hlas? A taneční hudbu? Přišlo mu, že zaslechl zaklepání na dveře. Zkusil kliku. Dveře se otevřely. A stála jsem tam já- v tančírně Century. Připravená tančit.

Aristo se těmi dveřmi už nikdy nevrátil. Od té doby se vůbec na různé dveře díval úplně jinak. Když přišel k nějakým dveřím, vždycky zkusil kliku. A já? Já dveře také otvírám... ale vždycky napřed zaklepu."