Napravit!

Chybovat je lidské. A kdo říká opak, dělává to dvakrát častěji. Také nejsem vzor všech ctností. Poslední dobou jsem spíše vzor všech nectností, protože se cpu, mluvím sprostě, když je mi ráno zle a ne vždy mám chuť se mazlit. I na nás hůře dolehl dozvuk posledních dnů minulého roku a do roku dalšího jsme nevyšli právě tou nejlepší nohou.

****

Vy z vás, co sledujete témata týdne, víte, že v minulých týdnech padla volba mimo jiné i na "Novoroční předsevzetí" a "Poslední den života". Nevyjádřila jsem se ani k jednomu z nich a podle názvu článku bych mohla napravit i to, takže se dnes dotknu všech třech. Mám pocit, že v mém případě spolu velmi souvisí.

****

---

---- O posledním dnu ----

Jeden z přátel se mi jednou svěřil, že kdyby jistojistě věděl, že je to jeho poslední večer, pozval by všechny do baru, přátele i nepřátele. Objednával by na sebe rundu za rundou a ve chvíli, kdy by do sebe měl kopnout posledního panáka, by se jen zachechtal a padl na stůl mrtev. Prý by si byl jist, že, nehledě na přátelství, by ho nesnášeli všichni, že zdrhl bez placení. A takovou smrt by považoval za všeobecně nezapomenutelnou a proto definitivně krásně věčnou.

Moje přemýšlení nad posledním dnem by nebylo tak originální. Lidem prý proběhne život před očima a v mém případě bych asi nejspíš viděla ty překážky, co se mi povedlo překonat a radosti, které se mi povedly. Oprava: nám povedly. Zjišťuju, že jsem spíše člověk do nepohody, než bavič. Na smích máme Lucinku, Dan je na práci a já jsem ta, co pomáhá ke smíchu, ale zároveň řeší praktické domácí havárky. Jak nám jednou neodtékala voda, jsem už psala. Předloni v létě nás na dva týdny odpojili od proudu a měli jsme natažený kabel k sousedům. Situace byla nepříjemná, ale celkem zvládnutelná, protože jsme byli jen dva dospěláci. Ale v září se okolnosti zkomplikovaly a odpojení se opakovalo v půlce listopadu. Stejně jako kabeláž mezi futry natažená k sousedům. Ochotných lidí je málo a my máme výjimečné štěstí, že na krátkou dobu nám pomohli. No, na měsíc a půl.

Dan nevěděl, co dělat dřív a soustředil se proto na komunikaci s energetikou a řešení primárního problému. Ze mě se stal generál na domácí práce. Koupit bombu, natáhnout kabel k čerpadlu, sehnat lampy na svícení a koupit svíčky "pro jistotu", jak prát a jak mýt nádobí, Chyběl nám pocit a účinky teplé sprchy, protože jsme se "ocákávali" v dětské vaničce a vodu jsme ohřívali na kamnech v hrncích. Tak jsme zvládli svátky s kabelem mezi futry i s dítětem. A když už jsme začali fungovat normálně a kabel zmizel zase do dílny, došlo mi, že to sice nebylo úplně nejhorší, ale ty nové "normální" možnosti jsou fajn. S tímto vědomím by se mi ze světa odcházelo dobře. S vědomím, že dril v dětství a omezování mi nesloužilo úplně ke škodě, ale že si dokážu poradit s praktickými činnostmi, když mi nějaká hloupost podtrhne nohy. Prostě se nepodělat, když se podělávají věci kolem. Takový ten pocit jistot, sice improvizovaných, ale stále dosažitelných, jako je čisté oblečení, teplé jídlo na čistém nádobí a večerní koupání.

---- Předsevzetí ----

Předsevzetí si nedávám. Nevěřím na to, že by hvězdy při narození a zvíře čínského kalendáře něco měnilo. A nesouhlasím s tím, že se musí vždy začít od 1.1. Kdyby to tak bylo, nebyly by po svátcích plné jen tělocvičny a fitness studia, ale i léčebny, které by kromě několika týdnů byly plné pavučin. Zastávám názor, že mám- li nějaký problém, pracuji na jeho řešení hned, abych s ním nemusela žít zbytečně dlouho.

Přesto jsem se letos zbláznila a rozhodla se pro pár věcí. Že přiberu, ačkoli mi ještě zbylo 10 kilo od Lůcina narození. Taky si zajdu k doktorům, u kterých jsem dlouho nebyla, protože se v některých ohledech zanedbávám a to je chyba. Se zdravím by se hazardovat nemělo (tedy pokud se více nechci zamýšlet nad tím, co bych dělala svůj poslední den). A zanedbávala jsem se i v otázce šatníku, takže si pořídím něco hezkého na sebe.

Když si to dáte dohromady s tím, že se cpu, je mi ráno zle a nemám náladu na nic, zjistíte, co jsem zjistila během poslední adventní neděle. Test pozitovní, máme k Vánocům společný dárek. Na jednu stranu si říkám, že to už dvakrát dopadlo blbě a po týdnu mě důvody k úsměvu opustily, ale na druhou stranu bylo hřejivé to, že se zatím nic špatného nestalo. Dodnes se nic nestalo. Příští středu si plním tu část předsevzetí o doktorech a v pátek tu o oblečení. A pokud vše bude v pořádku a nic se nezmění, rozhodně ještě přiberu.

---- O korzetech ----

Po mém povídání o tom, jak mi improvizované dětství pomohlo improvizovat v dospělosti, jsem psala. Proto je otázka, jestli omezování v jistých ohledech je vždy jen dusící, nesnesitelné a k nevydržení. Korzet totiž nemusí být jen módní záležitostí, ale mohla ho nosit spousta dětí s vychýlením páteře. Nepříjemné? Ano. Nepohodlné? Dost možná. Na trvalo? Ne nutně. S účinkem? Ano. Nepříjemné jako rovnátka a brýle, ale se stejnou nadějí, že jednou se vady napraví, tělo bude fungovat jak má a svoboda se opět dostaví.

Jako malá jsem ovšem ani já nehodlala řešit, že jednou budu mít hezké zuby, jednou bych mohla mít rovná záda a taky bych mohla časem nosit čočky. Byla jsem otrávená, když jsem si pubertu zpestřila rovnátky na noc a jako stín nade mnou visela vyhlídka, že dostanu tuhý krunýř, který pořádně neschovám a budu tedy brejlatá želva, co bude jednou mít sice hezký zuby, ale co je mi po tom "jednou"? Teď jsem středem vesmíru, teď jsem puberťák a teď se mi lidi smějí jen za brýle a blbý ksicht. A co, až zjistí to o rovnátkách a krunýři?

Vyrostla jsem z toho. Korzet jsem nakonec nosit nemusela, protože jsem začala se sebou víc pracovat. Vidina většího posměchu mě vyhecovala k cvičení a soustředění na držení těla ve chvílích, kdy jsem přemáhala pohodlné hrbení.

Je otázka, jestli je dočasný útisk špatný. Chuť se sebou něco dělat a měnit se k lepšímu, to není špatné. Kdyby ano, předsevzetí by si nikdo nedával, nikdo by se při vyhlídce smrti neotočil o 180° a spíše by vítal ten moment odchodu z těsného nepříjemného světa. A zároveň přílišá stísněnost a asketický způsob života nemusí přinášet tu radost, která by nás úplně naplňovala. K
aždý to máme jinak. A každý rosteme a dospíváme. A každý si hledáme to pravé.